V jaké době se zrodilo vydavatelství AudioStory?
AudioStory založila v roce 1991 ředitelka a majitelka Jindřiška Nováková. První audioknihy na kazetách byly v prodeji mimo jiné v kavárně Řehoř Samsa. Knihkupci a prodejci hudby s tím úplně nesouzněli, byli zvyklí prodávat svůj sortiment a audioknihám nedůvěřovali, protože to byla úplná novinka. Distribuce byla tak trochu boj s větrnými mlýny. Vstřícnější postoj měli Jan Kanzelsberger a Vratislav Ebr, kteří nám fandili.
Kterou nahrávkou AudioStory zahájilo činnost?
Jindřiška Nováková měla velké zkušenosti z rozhlasu a znala se díky tomu s mnoha umělci. Položila několika hercům dotaz, jakou knihu by nejraději načetli, a z toho se následně vybíraly první k natáčení. Předcházela tomu anketa v tisku s otázkou, který druh literatury je nejpopulárnější, a zvítězila česká a světová klasika. Pro AudioStory je toto zaměření stěžejní. Samozřejmě ale vydáváme i současné autory napříč žánry. Úplně první nahrávkou byl titul s názvem Veliký vodní tulák Oty Pavla, který načetl Pavel Zedníček.
Kdy jste spojil síly s AudioStory vy sám?
Poprvé jsem pracoval pro vydavatelství po ukončení civilní služby, a to na pozici v expedici a zásilkové službě. Pak jsem se k AudioStory vrátil v roce 2010, kdy jsme s kolegou Ondřejem složili hudbu k audioknize Proměna Franze Kafky (četl Jan Budař). Následovaly další tituly, k nimž jsme dělali hudbu již pod názvem Karpof Brothers, a postupně jsem se stal stálým spolupracovníkem i režisérem.
Jaká nejnovější nahrávka v AudioStory vznikla a co se bude aktuálně nahrávat?
V rámci naší snahy zabývat se perlami české literatury jsme právě dokončili práce na audioknize Dobří holubi se vracejí Ladislava Pecháčka. Film podle tohoto románu mám moc rád a uvědomil jsem si, že většina lidí zná od pana Pecháčka hexalogii Básníci a snad ještě Vážení přátelé, ano, zatímco tahle kniha je nezaslouženě neznámá, přestože je naprosto senzační. Sehnal jsem si kontakt na pana spisovatele, osmělil se, zavolal mu a povídali jsme si. Následně jsme získali práva a audiokniha mohla vzniknout. Naposledy mu vyšla kniha s názvem Žranice s tématem vzpomínek na vojnu. Nahrávka Dobří holubi se vracejí vznikla v interpretaci Kajetána Písařovice a je to herecký koncert. Nyní nás čeká natáčení jedné audioknihy na klíč, což je vedle vlastní produkce naše další činnost. Díky tomu ve studiu Karpofon 2, ve kterém sedíme, vzniká čtyřicet až padesát titulů ročně. První vlastní studio jsme pořídili před pěti lety, kdy jsme mohli rozšířit naši činnost.
Mezi novinkami AudioStory najdeme i dystopii Jevgenije Zamjatina My. Jde o deníkový záznam hlavního inženýra Integrálu, který žije v dokonalé společnosti, nicméně onemocní tak, že začne mít sny a zamiluje se. Bylo těžké uchopit tento text psaný v krátkých úsecích, obsahující právě i popisy snů?
Titul My interpretoval s velkým citem Jaroslav Plesl. Měl naši plnou důvěru, protože jsme se znali díky spolupráci na dvou audioknihách ze série Hannibal Lecter Thomase Harrise, a to Červený drak a Hannibal – Zrození pro Audioteku. Na to konto jsme ho oslovili také kvůli mojí srdcovce, audioknížce afrických bájí Prales kouzelných snů cestovatele Ladislava Mikeše Pařízka. Pět z těchto pohádek načetl pro AudioStory už v roce 1995 Lukáš Hlavica. Mnoho let jsem usiloval o realizaci dalších z nich, které tak spolu s Jaroslavem Pleslem načetl ještě Saša Rašilov. – Co se týče románu My, tak je to neuvěřitelně současný text, přestože byl napsán před sto lety. Vzhledem k tomu, že pan Plesl je nejen skvělý herec, ale i výborný a vždy skvěle připravený narátor, tak ani v podstatě nebylo co režírovat.
Jak jste se seznámili s Oldřichem Suchým, známým také pod uměleckým jménem Zanícený knihkupec, kterému jste vloni vydali audioknihu Legenda o velké zimě?
Známe se od střední školy, oba dva jsme byli knihkupci, i když nyní se zabývá tvorbou blogů a prezentací literárních děl. Sám píše příběhy žánru fantasy a u nakladatelství Golden Dog mu vyšla kniha povídek. Známe se i díky tomu, že pro nás dělá kontrolní poslech našich titulů, a tak došlo k vydání jedné z jeho povídek Legenda o velké zimě, kterou velmi citlivě načetl Vojtěch Hájek.
Souvislou řadou, ke které se pravidelně vracíte, jsou Panoptika autora Jiřího Marka.
Prozatím vydané dva díly z trojice Panoptikum starých kriminálních příběhů a Panoptikum hříšných lidí pro nás načetli tři herci – Otakar Brousek mladší, Saša Rašilov a také Jaromír Meduna, který vlastně vznik této série inicioval. Jeli jsme tehdy spolu na natáčení a já se ho zeptal, co by si rád načetl. Projevil zájem právě o povídky Jiřího Marka, které nebyly zfilmovány, nakonec jsme se ale rozhodli natočit všechny. Opět se v tomto případě jedná o klasiku, které se až na výjimky snažíme věnovat.
Další klasická díla, příběhy Sherlocka Homese, v AudioStory vychází od historických počátků vydavatelství.
Sbírky povídek Sherlocka Holmese 1, 2, 3 a 4 vyšly ještě na kazetách. Jednu z nich načetl Soběslav Sejk a další Vladimír Brabec, Jiří Samek a Svatopluk Beneš. Jsou stále k dispozici ke stažení pod názvem 6x Sherlock Holmes. Ty nejnovější dvě, Spolek ryšavců a Modrá karbunkule přečetl Petr Kostka. Klasikou detektivního žánru je také dílo Agathy Christie. Letos jsme vydali její Sittafordskou záhadu, a to v interpretaci již zmíněného Otakara Brouska mladšího. Tomu předcházela starší audioknížka Muž v hnědém obleku načtená Jitkou Moučkovou a Janem Šťastným a také Cyankáli v šampaňském rovněž v interpretaci Jana Šťastného. Ve fázi postprodukce se nachází náš čtvrtý titul od Agathy Christie, a to Nekonečná noc v podání Jana Nedbala, která vyjde v září.
Jak do vašeho portfolia zapadá fantasy hrdinský román Davida Gemmela Legenda?
Je to odbočka do klasiky fantasy žánru. David Gemmel je autor románových sérií, z nichž jsme vybrali právě román Legenda, který pro nás načetl Saša Rašilov a je to naše srdcová záležitost. Kdybych to měl charakterizovat, řekl bych s nadsázkou, že se jedná v dobrém slova smyslu o hrdinskou červenou knihovnu pro muže. Sám jsem ho četl ještě coby středoškolák.
Mimo vydávání audioknih jste přikročili i k vydání tištěné knihy, Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Cafe Fannie Flaggové, která vyšla audioknižně s hlasem Martiny Hudečkové v roce 2022. Budete navazovat dalším tištěným počinem?
Film Smažená zelená rajčata, americký snímek z roku 1991, byl nominován na Oscara a my v AudioStory ho máme velmi v lásce. K jeho knižní předloze jsme získali práva a nechali ji přeložit. Následně jsme dostali nabídku výhodnější ceny k právům na vydání audioknihy i tištěné knihy. A tak jsme si řekli, že to zkusíme, a bylo to velké dobrodružství. Stalo se to spíše z lásky k té literární látce, než že bychom měli v úmyslu navazovat dalšími publikacemi. Knížce Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Cafe se daří, a to i díky již zmíněnému Oldřichovi Suchému, Zanícenému knihkupci, který ji pomohl dostat do širšího povědomí čtenářů. V současnosti nicméně máme v plánu další titul, který v češtině nevyšel a chystáme jej audioknižně, to je zatím ale ve hvězdách.
Co AudioStory nabízí dětem?
V průběhu více než třiceti let vyšlo hodně titulů pro děti od českých i zahraničních autorů. V poslední době mimo zmíněný Prales kouzelných snů jsou to například Pohádky Elišky Krásnohorské, které jsme realizovali, protože proti těm od Boženy Němcové jsou méně známé, a přitom opravdu krásné. Od Boženy Němcové jsme ale vydali Pohádky pro nejmenší a Národní pohádky, které se stále prodávají, stejně jako legendárních Devatero pohádek Karla Čapka, kdy první nahrávku načetl Vlastimil Brodský, druhou Arnošt Goldflam a třetí Miloň Čepelka. Současný příběh pro děti jsme natočili s Monikou Zoubkovou – přímo její knížku – Brok, Flek a strašidla. V klasice pro děti vyniká Malý princ v podání Eduarda Cupáka. Je to klenot, který milujeme.
Jak probíhá v AudioStory výběr titulů?
Vzhledem k tomu, že jsme malé vydavatelství a vydáváme jen kolem deseti titulů ročně, musíme vybírat velmi pečlivě. Někdy má někdo z nás záměr, ale stane se, že je přehlasován, a je tomu tak dobře, protože tyto vysněné tituly často nemají potenciál komerčního úspěchu.
V současnosti nicméně máme v plánu další titul, který v češtině nevyšel a chystáme jej audioknižně, to je zatím ale ve hvězdách.
Zaujalo mě, že jste se jakožto hudebník stal režisérem.
To mě taky zaujalo (smích). Třeba jsem se jím ještě nestal, nicméně dělám to. Nejtěžší pro mě bylo zbavit se ostychu a nepřemýšlet dlouze nad tím, jestli to můžu nebo nemůžu dělat, je to trochu jako skočit do vody. Nejdříve jsem skládal k audioknihám hudbu a připravoval scénáře k natáčení, tím jsem se nejvíc naučil pracovat se slovem a využil jsem svou praxi z nahrávacích studií, kdy jsem mohl odpozorovat, jak to má vypadat. Mou výhodou je, že sám sobě dělám zvukaře a mohu se lépe věnovat herci. Velkou školou je pro mě také sledovat a podílet se na vícehlasých dramatizacích, které u nás vznikají, například mohu jmenovat Zeyerovu pohádku Radúz a Mahulena či thriller Jedlová samota (od Andrey Marie Schenkelové) v režii naší ředitelky Jindřišky Novákové.
Sám jsem měl režijně na starosti několik superprodukcí klasických dramat pro Audiotéku (naposledy Pygmalion od G. B. Shawa v překladu Milana Lukeše) a v plánu jsou další.
Existuje pro vás jako muzikanta paralela mezi hudbou a mluveným slovem?
Ano, nálada a rytmus, melodie, ty se však častěji objevují u básnických nebo divadelních textů. Beletrie působí spíše subjektivně a každému člověku může přivodit na mysl jinou melodii, pokud vůbec. U titulu Dobří holubi se vracejí jsem si však rytmus a melodii vět Kajetána Písařovice vyloženě užíval, protože četl tak, jako by autorovy myšlenkové konstrukce vycházely přímo z jeho hlavy.
Některé audioknižní tituly mají koncepci hudebního doprovodu a fungují jako dělící intermezzo, některé pracují s hudbou tak, že vstupují do mluveného slova jako podkres. Jak pracujete s hudbou vy sám?
Jako podkres už hudbu přímo do mluveného textu nevkládám. Dlouhá léta jsem tak postupoval, například v případě audioknih 1984 nebo Milenec lady Chatterlyové. Postupně jsem se od toho odklonil, protože jsem změnil perspektivu a mám větší respekt k textu, než abych do něj zasahoval. Navíc herci, kteří s námi spolupracují, jsou natolik dobří, že umějí vystihnout atmosféru způsobem, který nepotřebuje podtrhnout a mohlo by to být spíš kontraproduktivní. Dobrou hudbu k audioknize neuděláte tak, že když herec čte něco smutného, tak tam vložíte smutnou hudbu, někdy lépe funguje hudba nějakým způsobem kontrastující, jdoucí lehce proti. Některé látky si zasluhují patetické pojetí podpořené hudbou, čemuž se nebráním, ale když to přesáhne určitou míru, tak se ve mně probudí tak trochu cynik.
Těší vás stále skládání hudby k audioknihám?
Po letech jsem se dostal do bodu, kdy děláme tolik audioknih, ať už pro nás či na klíč, že si mohu vybírat, čemu se budu věnovat. I proto je to pro mě radost z tvůrčí práce, jako by to byla volná tvorba.
