Zpět

Poetické etudy v citlivé interpretaci

recenze, , 8.11.2016
Dětské etudy
Ludvík Aškenazy jako autor rozhlasových povídek a her, ovlivnil nejednoho posluchače. Vedle jiných nelze minout vrchol jeho tvorby, hru Bylo to na váš účet (1964), či inscenaci Kůže (1967). Aškenazy ve svých hrách popisuje ty nejkrutější nuance 2. světové války, má však dar vše zabalit do skoro až neskutečného poetična. Poetika logicky prostupuje i jeho literární tvorbou – mnozí čtenáři, ale i posluchači, se jistě setkali s díly Putování za švestkovou vůní – Pitrýsek, Malá vánoční povídka aneb Jak jsem se ztratil, či Dětské etudy.
Posledně jmenované sice knižně vyšly před víc než šedesáti lety, leč významově vůbec nezestárly. Drobné úvahy o světě dětí a dospělých se dočkaly nejednoho zvukového zpracování, vždy se ale jednalo jen o vybrané fragmenty. Proto je třeba ocenit myšlenku redaktora Českého rozhlasu Roberta Tamchyny nastudovat Dětské etudy jako četbu na pokračování a nechat ji načíst letošním jubilantem Zdeňkem Svěrákem. Tak vzniklo ponejprv deset čtvrthodinových pokračování, která běžela po pět červencových dnů na Dvojce Českého rozhlasu, a posléze 2CD, které vydal Radioservis. Na nich je již nahrávka pochopitelně rozdělena na jednotlivé etudy.

Výběru etud se ujala dramaturgyně Zuzana Vojtíšková, režie se zhostila Hana Kofránková. Ta každou kapitolku nechala oddělit příjemnou kytarovou hudbou, přičemž ani v tomto nezapřela svou invenci a smysl pro humor: po etudě pojednávající o poslechu Smetanovy Vltavy nechává zaznít úryvek z písně Vltavo, Vltavo; jindy zas, po etudě Jeden člověk, o prohlížení rodinných alb fotografií, zazní Já bych chtěl mít tvé foto.
 

Zdeněk Svěrák čte s plným nasazením, v interpretaci občas nezapře pedagogické sklony, které si jistě nese ze svého někdejšího učitelování. V přímých řečech se stává laskavým, jak ho známe z četných filmových rolí. Právě v dialogických pasážích máte chvílemi dojem, že nasloucháte nikoli Aškenazyho, ale Svěrákovým textům. Díky jejich nápaditosti a přesvědčivé četbě, vám některé etudy z mysli jen tak nevymizí. Platí to zejména u kapitolek O metodě přesvědčovací, Jak jsme si hráli na požár, Kniha stížností čili Játra nebo Vltava.

Nenuceně mravoučných, nesmírně pak poetických etud, naleznete na dvoudisku celkem osmadvacet. Jako bonus je přidána Svěrákova vzpomínka na setkání s autorem. Sama o sobě je milá, takřka dojemná, ale lépe by se vyjímala v písemné formě v bookletu CD. Po poslechu celého kompletu totiž působí poněkud rušivě a vytrženě z kontextu. Snad ještě, kdyby celý komplet uvozovala spolu se Svěrákovým přáním příjemného poslechu a rozjímání. Budiž to ale jen drobná kaňka, která poslechu Dětských etud nic neubírá.