Zpět

Utíkat do vlastních světů

recenze, , 23.11.2017
Skleněný zvěřinec
Americký jih 30. let, hospodářská krize, sociální problémy, generační střety, touha po lásce i zbohatnutí, snaha se vymanit, iluzorní představy štěstí, úniky do vlastních světů a vzpomínek – to jsou aspekty hry Skleněný zvěřinec od klasika americké dramatiky Tennessee Williamse.

Recenze audioknihy Skleněný zvěřinec.
Sledujeme v ní příběh neúplné rodiny. Despotické Amandy, matky dvou dospělých dětí, která se snaží vnášet do chodu domácnosti řád, zároveň je ale finančně závislá na svém synu Tomovi. Tom pracuje jako skladník, tajně píše básně, oddává se světu filmu a alkoholu, nejradši by utekl jako kdysi táta, ale v rodině ho drží starost o lehce postiženou, zároveň hodně vystrašenou plachou sestru Lauru. Její sklíčenost jí nedovolí vystudovat obchodní školu, straní se lidí, před lidskou zlobou utíká ke své sbírce skleněných zvířátek symbolizujících bezpečí, jistotu, řád. Matka přichází s plánem: seznámit Lauru s možným nápadníkem, který by se postaral o její budoucnost. Na scénu tak přichází poslední postava dramatu, Tomův kolega Jim – rozšafný mladík, který sice rozsvěcí pomyslné světlo v Lauřině temné duši, jenže…

Komorní drama Skleněný zvěřinec mělo svou rozhlasovou premiéru na Štědrý den roku 2016 v rámci celoročního cyklu stanice Vltava Americký rok. Nejen pro svou devadesátiminutovou stopáží se řadí k vrcholům zmíněného cyklu. Pro vysvětlení: dnešní rozhlasové hry mají standardně rozsah do hodiny, výjimečně i 75 minut. Hodina a půl či dokonce dvě hodiny, to je velmi neobvyklé. Že ale není třeba mít obavu posluchačovu pozornost si jistě dobře uvědomilo vydavatelství Radioservis, když nahrávku v říjnu letošního roku vydalo digitálně a na dvou CD.
 

Rozhlasová dramaturgyně Klára Novotná upravila Williamsův text do pro rozhlas funkční podoby, Režisér Petr Mančal pak zvukové verzi vtiskl naléhavost a životnost. Notně k takovému výsledku přispěla hudba Ondřeje Gáška, trefně navozující nálady a situace (naléhavé brnkání při matčině mentorování, něžný cinkot při hře se skleněnými zvířátky, rezolutní předěly po emočně vypjatých scénách).

Největší podíl na každé inscenaci mají samozřejmě herci. Ivana Uhlířová se plně dokázala vcítit do postavy Laury. Snadno jí lze uvěřit plachost, zranitelnost, bezelstnost i upřímný smích. Amanda Vilmy Cibulkové je přecitlivělá, emocemi zmítaná žena, dojímající se vzpomínkami na mládí, žena bezostyšně manipulující všemi ve svém okolí. Tom Kajetána Písařovice je životem znuděný, často vznětlivý, snad ještě přesto po něčem lepším toužící mladý muž. A konečně Martin Písařík pojal svého Jima jako až příliš sebevědomého mládence, který se zdánlivě před ničím nezastaví. Jen před ryzí bytostí, jakou je Laura.

Aktéři si beze zbytku uvědomili naléhavost a sílu Williamsova dramatu a lze tedy bez přehánění mluvit o hereckém koncertu. Takto má vypadat silný příběh a dobře natočená rozhlasová inscenace.