Zpět

Záhada tří interpretů

recenze, Lukáš Vavrečka, 06.08.2019
Záhada tří čtvrtin
V pořadí třetí z nových případů Hercula Poirota nese název Záhada tří čtvrtin. Že nejde o dílo „královny detektivek“ Agathy Christie, nýbrž autorky psychothrillerů (byť taktéž britské) Sophie Hannah, není informace nijak nová. Mohla by však být klíčem k tomu, proč autorka jako by dosud hledala kompromis právě mezi thrillerem a stylem vyprávění, jaký by si propůjčená ikonická postava žádala. Ale co když je i odpovědí na otázku, proč je tak obtížné nalézt pro knižní předlohy nových Poirotových případů vhodného audioknižního interpreta? Vasil Fridrich je totiž oficiálně už třetí.
Po druhém dílu Zavřená truhla, který zavedl inspektora Catchpoola do Irska, se děj opět vrací na anglickou půdu. Mechanismus, jakým se věci rozbíhají, je zdařile christieovský. Přirozeně uvádí do hry Poirota, vypravěče inspektora Catchpoola i čtyři hlavní podezřelé, kteří obdrželi obvinění (z vraždy Barnabase Pandyho) falešně podepsané Poirotem. Po poněkud zdlouhavém spekulování a přešlapování se pak konečně začneme soustředit na záhadu v minulosti jedné rodiny.

Zdá se, že Sophie Hannah teprve u třetí knihy pochopila, že elegance děl Agathy Christie spočívá v jednoduchosti zápletky a v tom, že „vše bylo přece tak zřejmé, jen jsme to neviděli“. Překombinované Vraždy s monogramem byly z tohoto hlediska (a navzdory velkým očekáváním) spíše katastrofou. Snaha zatáhnout do hry tolik typickou psychologii šla doslova přes mrtvoly. Nejen Poirot, ale všichni včetně chlapců, kteří si právě dohráli na schovávanou, bez vyzvání důkladně interpretovali své chování, takže se z případu stalo spíše absurdní drama na způsob Plešaté zpěvačky.

Jak už jsem předestřel, audioknižní vydání třetího případu si vyžádalo nejen třetího režiséra, ale i třetího interpreta. Pokud tedy nebudeme počítat první audioverzi Vražd s monogramem, kterou původně pro KTN načetl Pavel Chovanec. Krátce na to tutéž knihu, tentokrát už pro pro Tympanum, v režii Dimitrije Dudíka četl Michal Zelenka. O rok později následovala Zavřená truhla v podání Martina Hrušky a v režii Luboše Koníře, a konečně pak z kraje roku 2019 přišla Záhada tří čtvrtin v podání Vasila Fridricha v režii Pavla Štěpánka. Jediné, co tedy spolehlivě pojí novopoirotovskou řadu vydavatelství Tympanum je příjemná, divadelně dramatická klavírní hudba Kryštofa Marka.
 

Vasil Fridrich zvolil pro postavu inspektora Catchpoola svérázný způsob vyprávění, tolik odlišný od dokumentárního tónu Totálního rauše nebo vypravěče thrillerového Kříďáka, či hororového Řbitova zviřátek. V Záhadě tří čtvrtin je hravější (zde jen dobře), ovšem leckdy až příliš klukovský, což z Catchpoola dělá do jisté míry moulu bez důstojnosti britského gentlemana. Přesto je Fridrich ze všech tří dosavadních interpretů série klukovský zdaleka nejméně. A přináší i jiná pozitiva: jeho podání Poirotových replik netahá za uši jako v případě Hrušky, jeho francouzština je nejpřesvědčivější, i když na Poirota v podání Lukáše Hlavici ještě nedosáhl, a nakonec ani neudělal z detektivky dobrodružnou četbu pro děti jako Zelenka v Dudíkově režii. Lze tedy tušit, že proměna rukopisu od prvního ke třetímu případu si vyžádala i postupnou změnu přístupu režie a jiný výběr interpreta.

Jaký je závěr? Záhada tří čtvrtin je interpretačně zatím nejlépe zvládnutým novým případem Hercula Poirota, který skýtá možnost překonat smutek nad tím, že jsme už všechny Poirotovy případy četli. Z hlediska románu ale stále zůstává na úrovni řemeslné fanfikce, nikoli důstojného epigonství.