Do té doby žila osmatřicetiletá Olga, matka dvou dětí, poklidným životem ženy v domácnosti, která vše podřizuje potřebám manžela a rodiny. Zpočátku nedokáže uvěřit, že by nastalá změna mohla být nevratnou, že by se její muž domů už nikdy nevrátil. V okamžiku, kdy je nucena tuto skutečnost přijmout jako fakt, se v ní spustí obranné mechanismy. Reakce je překvapivá i pro ni samotnou: dosud klidná, vlídná a chápající Olga v sobě najednou odhaluje temné, odpudivé stránky, o kterých do té doby neměla ani tušení a které v sobě přes veškerou snahu nedokáže potlačit. Prožívá sarkastické období, chová se obscénně, pohrdá sama sebou, svým intelektem i vlastním tělem. Vulgaritu vzápětí střídá apatie, Olga se propadá do stavů netečnosti, i ty nejobyčejnější úkony pro ni představují nepřekonatelné bariéry, neřešitelné situace. Až nečekaná smrt psa a touha uchránit děti od bolestných, traumatických zážitků donutí Olgu se znovu vzchopit, najít opět pevnou půdu pod nohama a čelit osudu s hrdostí a odhodláním.
Elena Ferrante je vynikající vypravěčkou, která dokáže čtenáře doslova uhranout silou svých příběhů, poutavým stylem a pronikavostí, s jakou odhaluje nejskrytější zákoutí lidské duše. V centru její pozornosti stojí především ženské hrdinky. Ferrante jim rozumí, zná jejich pohnutky, motivace, bolesti a touhy, ví přesně, kdy předstírají a kdy jsou samy sebou, umí číst v jejich podvědomí. Už její první román Tíživá láska (L‘amore molesto) je brilantní analýzou problematického vztahu mezi matkou a dcerou. Ve své proslulé tetralogii Geniální přítelkyně Ferrante vypráví příběh velkého přátelství dvou dívek, od jejich útlého dětství až po stáří, příběh příběh silných, protichůdných emocí a vášní, na jehož pozadí se odvíjejí novodobé dějiny jihoitalské Neapole. Právě Neapol je místem, k němuž se Ferrante odkazuje ve většině svých děl, a dokonalá znalost města a reálií s ním spojených svědčí o neapolském původů tajemné autorky.
O její pravé identitě se dodnes vedou nekonečné spekulace. Jako nejpravděpodobnější se jeví odhalení italského investigativního novináře Claudia Gattiho, píšícího pro deník Sole 24 Ore. Ten sledoval finanční transakce nakladatelství E/O, které vydává romány Eleny Ferrante, a v roce 2016 přišel s tvrzením, že značné částky putují na konto překladatelky Anity Rajové. Její manžel, spisovatel Domenico Starnone, byl rovněž pokládán za jednoho z možných nositelů pseudonymu Ferrante. Ani Gattiho odhalení však nepřineslo definitivní rozuzlení záhady. Rajová ani nakladatelství E/O informaci nepotvrdily. Spolumajitel a šéfredaktor E/O Sandro Ferri se ostře ohradil proti takovýmto praktikám: „Tento druh novinařiny, který porušuje soukromí a se spisovateli nakládá jako s mafi í, mi přijde nechutný,“ prohlásil. Sama Ferrante vysvětluje své rozhodnutí psát pod pseudonymem v eseji Tříšť (La Frantumaglia): „Stojí za ním potřeba chránit svůj soukromý život a současně přesvědčení, že knihy nepotřebují k životu vlastního
autora, stačí jim síla příběhu.“ Úspěch, kterému se její romány těší (mnohé se dočkaly i fi lmovou podoby), její slova jen potvrzuje.
