Julia Starková utrpěla při letecké havárii v dětství vážné zranění, jehož následky jí znemožnily realizovat sen o kariéře policejní vyšetřovatelky. Nyní vlastní jednak soukromou detektivní kancelář ve Stockholmu, jednak zvučné jméno, které si – jak jinak, tenhle notorický motiv se zřejmě nedá opustit – vydobyla vyřešením jediného případu, na kterém si ovšem všichni ostatní vylámali zuby. Jednoho rána se v její kanceláři zjeví vyděšený spolumajitel dřevařského impéria Mottových, jenž ve svém mobilu po jedné bouřlivé noci objevil fotografii patrně mrtvého muže s pytlem přes hlavu, což znemožňuje identifikaci. Protože byl oné noci pod vlivem alkoholu i prášků a nic si nepamatuje, neví, zda jde o drsný kanadský žertík nebo zda dokonce sám není vrahem. Najme si tedy Julii, aby vypátrala pravdu.

Ta se ve společnosti svého exmanžela, policejního detektiva Sidneyho Mendelsona, vydává na sever do Sundsvallu, kde se na rodinném panství Mannheim odehraje naprosto klasická whodunit šaráda jak vystřižená z dob před necelými sto lety, kdy byl tento druh detektivky na svém vrcholu. A to včetně závěrečné scény, kterou tolik proslavila Agatha Christie u svého Poirota, kdy detektiv svolá všechny podezřelé do jídelny či do salonu a tam jim (a čtenářům) zrekonstruuje celý příběh, rozkryje motivy jednotlivých aktérů předchozího děje a nakonec samozřejmě určí pachatele.
 
Klasická detektivka, kterou právem převálcovala realističtější drsná škola, umřela na předávkování složitostí, kdy nebylo nikterak neobvyklé v rámci závěrečného vysvětlení publikovat i šílené nákresy složitých vražedných mechanismů a kdy tak bylo zcela znemožněno to nejzábavnější i nejpřínosnější z žánru, totiž literární hra autora s publikem – čtenářské odhalování v textu rozmístěných stop a nápověd a odolávání místům, na kterých autor svádí k falešným závěrům. Pokusy o oživení detektivky se pak téměř vždy nesly buď v duchu bizarní nadsázky (legendární jsou historky o tom, jak si nerozluční kamarádi John Dickson Carr a Clayton Rawson vzájemně zadávali co nejneuvěřitelnější zápletky, které pak často s bravurou a vždy s vynalézavostí proměňovali v povídky či romány) nebo jako prosté využití rámce, jak je to obvyklé v postmoderních prózách (připomeňme si za všechny třeba Jméno růže Umberta Eca.

Pseudonym Alexander Ahndoril se zjevně nechce vydat ani jednou z těchto cest a volí v podstatě prostý návrat k tradici, kterou ztělesňuje Agatha Christie jako jeho nepřiznaný, ale zcela zjevný inspirační zdroj. Až najdu klíč rozhodně není špatná detektivka. Představuje celkem zručné přenesení starých osvědčených postupů – přirozeně i se všemi stereotypy – do světa 21. století, aniž by se vytrácelo staromilské okouzlení prostou logikou a literární hrou. I postavy jsou do značné míry christieovské, jejich vzájemné vztahy i duševní pochody, které Ahndoril popisuje, mají tu správnou dávku vyšinutí z normálu, která umožňuje vystavět vyprávění tak, aby nebylo nudné. (Přesto: přehnaný způsob, jakým hlavní hrdinka reflektuje svůj vztah k bývalému manželovi, kterého stále miluje, vnáší do textu i velkou dávku klišé z úplně jiného žánru, totiž románů pro ženy.)

Knihu načetla v režii Natálie Deákové Veronika Lazorčáková, i na poli audioknih zkušená herečka, která to v divadelní branži dotáhla z Ostravy až do Národního divadla, kde zazářila například v Goetheho Faustovi. Její interpretace je v podstatě bezchybná a není ani náznakem seversky chladná. Se zručností lodivoda proplouvá sice jednoduchým, ale mnoho poloh umožňujícím textem od začátku až do rozuzlení. S klasickým dobrým zvukem a pečlivou střihačskou prací, která je poznávacím znamením vydavatelství OneHotBook, se může ucho posluchačovo nasytit nijak převratným nebo objevným, ale solidně postaveným a čtivě napsaným příběhem, u kterého si lze po delší době hezky zahrát na detektiva.