Je to i případ románu Inferium (v papírové podobě vyšel v Epoše v roce 2019), jenž se nyní dostává k posluchačům v povedené zvukové podobě. Svět, který zde Bureš stvořil, je složen především ze dvou motivů, jimiž jsou autoři „žánrovek“ – jak se zdá, tak napříč žánry a napříč jazyky, kterými píší – instantně fascinováni. Prvním je peklo, druhým nacismus. Textů na jedno či druhé téma je nepočítaně, avšak takových, které jsou nějakým způsobem zajímavé, originální nebo dokonce přínosné zas tolik nebude. 
 
Roman Bureš předkládá peklo jako Inferium, démonskou říši, v níž se ocitají lidé za trest za svá pozemská provinění a slouží zde jako obyčejný dobytek. Ten si inferiální farmáři většinou vykopou ze země, aby pak otročil na polích, poháněl stroje a sloužil démonům i jako chutná potrava – přestože grilování lidí zaživa je možné jen u obzvlášť těžkých provinilců, není ani odřezávání kusů masa, které později znovu dorostou, pro běžné hříšníky nikterak lákavou vyhlídkou. Jinak se zdá, že je Inferium podobné úplně obyčejné monarchii (Satan je zde dědičný titul) a vše by nejspíš fungovalo jako dobře namazaný stroj, nebýt jednoho proroctví, podle kterého lidstvo jednou spáchá zlo tak obludné, že ho neunese samotná obloha. A nad ní, na Zemi, právě probíhá druhá světová válka i s tím nejstrašnějším zločinem, který kdy lidstvo poznalo.
 
Když jednoho dne mladý démon Samael da Raum ve snaze zapůsobit na dívku Lilith oblohu omylem protrhne, propojí se inferiální říše s tím, co je v onom místě nad ní, co má podobu sprch, z nichž místo vody prýští plyn a nad čím je obrovský nápis Arbeit macht frei. Jak démoni dole, tak nacističtí pohlaváři nahoře – každý podle své víry a svého světonázoru – musí promyslet tuto nadmíru zvláštní situaci, která skončí epickou bitvou mezi pekelnou armádou a jednotkami Waffen SS.
 
Bureš zalidňuje (a – jak jen to říct – zadémonovává) své dva světy řadou pečlivě vykreslených postav a dobře zvládnutá erforma mu umožňuje předestřít čtenáři velké množství pohledů a percepcí děje, jehož tempo pak neruší ani přehnanou akčností, ani žádnými obsáhlými reflexemi. V centru jeho pozornosti je samotný příběh, vychází z něj a vše ostatní mu podřizuje. Tím dosahuje mimo jiné dokonalé plynulosti, kterou by mu mohl závidět leckterý thrillerový spisovatel.
   
Jistěže nestojíme před žádným literárním skvostem, na to je Inferium příliš žánrové a příliš jednoznačné, přesto Bureš osvědčuje vynikající praktickou znalost zákonitostí spisovatelského řemesla. Ingredience svého sice literárního, přesto velice ostrého guláše dávkuje přesně a s rozmyslem, ať už se jedná o několik akčních scén, nijak sporadické, ale přesto uměřeně explicitní prvky hororového násilí nebo o časté záblesky nadsázky a černého humoru. To vše předestírá bohatým a vypilovaným jazykem, který je zároveň svěží a srozumitelný. Zajímavé jsou dehumanizační rétorické figury zahrnující označování lidí jako dobytek, samce a samice apod., případně tvořené neologismy (lidina jako označení masa z člověka, lidospřežka jako název dopravního prostředku, jehož princip je ze samotného názvu celkem patrný), některé fantaskní nápady (demogorgoni – svalnatí zlí pastevečtí psi velikosti poníka, kteří hlídají lidský dobytek) nebo zapojení kdysi bohužel žijících válečných zločinců jakožto klíčových literárních postav (například velitel koncentráku v Osvětimi Rudolf Höß nebo Heinrich Himmler).
 
A nakonec to nejlepší: nakladatelství Epocha, která na zvukovou podobu Inferia po papírovém vydání čekala skoro pět let, svěřilo čtení v profesionálně pojaté, technicky bezvadné nahrávce se zajímavou hudební složkou bezchybnému Jakubovi Saicovi, jehož interpretační výkony patří stabilně k tomu nejlepšímu, co zdejší audioknižní trh nabízí. Jako obvykle přináší výsostně herecký způsob interpretace založený na slyšitelné distanci od textu, tedy takové míře nadhledu, která mu umožňuje dokonalé pochopení struktury textu a možnost soustředit se i na nejmenší detaily a nuance významů. I když to zní jako klišé, Saic vnáší do textu skutečně nový rozměr, který ocení třeba i posluchač, který už tuto dozajista zajímavou knihu četl z papíru nebo displeje. Ba dokonce i ten, který daný žánr sice nevyhledává, zato vyhledává mimořádné interpretační výkony.