Autorská činnost Josefa Klímy se pomalu ale jistě začíná promítat i do světa audioknih, přičemž dosavadní výběr pokrývá široký žánrový záběr autorovy tvorby. Patrně první vydanou nahrávkou je thriller Advokát a jeho pán (Walker & Volf, 2014), který následovalo životopisné drama Šarlatán o léčiteli Janu Mikoláškovi (spoluautor Marek Epstein, vydal Témbr roku 2020) a ve své době oceňovaná zpověď bývalého policisty Roberta Šlachty Třicet let pod přísahou (Témbr, 2020). V letošním roce natočilo Tympanum v rámci své řady true crime Klímovu pomyslnou encyklopedii české kriminalistiky Zločin jak ho pamatuju, zatímco Témbr sáhl po detektivkách. Na loňskou audioknihu z prostředí televize Loď s otroky navázal první díl autorovy aktuální série s policistkou Klárou Radovou a další pokračování mají brzy následovat. Jak zabít dvakrát přináší dva příběhy, v nichž čtenáři i posluchači spolu s hrdinkou nejen pátrají po pachatelích vražd, ale rovněž vplouvají do jejího neuspořádaného soukromého i pracovního života.
 
První případ, v němž sledujeme, jak se ke Kláře připojuje nový parťák Petr Hampl, se jmenuje Nehoda. Přímočaře psané vyprávění se příliš nezdržuje popisy míst či nálad a jde rovnou na věc. Kriminalisté mají tentokrát před sebou nelehký úkol, musejí totiž určit, zda byla smrt podnikatele pouhou dopravní nehodou, nebo rafinovanou vraždou, a v tom případě ji pachateli i dokázat. Jedinou odbočku od vyšetřování představují Klářiny soukromé rodinné peripetie. Její manžel po zpronevěře peněz utekl kamsi na jižní polokouli a dcera Tereza na prahu dospělosti prožívá bouřlivé životní období. Líčení prolínání se soukromé a pracovní sféry, stejně jako vykreslení práce policejního oddělení, které se kromě hlavního vyšetřování vždy okrajově věnuje i několika vedlejším případům, působí realistickým dojmem. Je proto škoda, že se zprvu dramaticky působící výchozí situace druhého příběhu Ruka brzy sklouzne do změti postav a propletence vztahů, který rozklíčovat není pro posluchače zcela snadné. Uvidíme také, kam se v příštích dílech vyvine vztah mezi Klárou a Petrem, zejména jestli se dočkáme červené knihovny, nebo má pro nás autor v záloze něco rafinovanějšího.
 
Zvukovou podobu dali knize Jak zabít dvakrát ve studiu Chevaliere, kde režisérka Helena Rytířová často spolupracuje s Martinem Stránským například na sérii humoristických příběhů Jonase Jonassona. A protože tento špičkový český narátor je jako doma i v detektivním rybníčku, není se co divit, že na něj padla volba také tentokrát. Jeho výkon je tu standardně na úrovni, lehkým chraplákem dodává mužským postavám na drsnosti či charismatičnosti, zatímco vysokým, někdy až afektovaným hlasem lehce karikuje dramatické ženské výstupy. Kláru, její matku i dceru sice odlišuje výrazně, ale bez sklouzávání za hranu parodování, díky čemuž se posluchač v jejich vzájemných dialozích lépe orientuje, ale nemá pocit, že omylem přepnul na Jonassonův humoristický příběh.
 
Na samotné nahrávce a jejím režijním pojetí ale pár chybek najdeme. Například v momentě, kdy interpret přečte repliku jedné z postav klidně, aby pak přidal dovětek o tom, že dotyčný rozčíleně křičel, by měla režie natáčení přerušit a dané místo přetočit. Odlišný zvuk napojovaného místa v rámci jedné kapitoly či delší pauza se slyšitelným zdvojeným nádechem jdou pak za zvukařem Zdeňkem Rytířem, který je i autorem hudby. A právě práci s doprovodnými melodiemi neocení ucho tuzemského posluchače, které je zmlsané až uměleckým přístupem některých režisérů a vydavatelů. Hudba se objevuje především na konci kapitol, ovšem jen s asi vteřinovým náběhem, takže se zdá, že se vynořuje nečekaně a odnikud. Zvolená skladba má plastový klávesový zvuk a navíc působí, že ji někdo v nahodilých úsecích rozstříhal na konce jednotlivých stop, aniž by přitom měla daná pasáž nějaký začátek či konec. Pomohl by snad alespoň delší postupný náběh. Naopak ve chvílích, kdy se v rámci kapitol mění scény, by se hodilo ponechat alespoň delší pauzu, ne-li rovnou přihodit krátký jingle, aby na sebe nenavazovaly dialogy zcela jiných postav.
 
Detektivka Josefa Klímy je příjemnou oddechovkou, která má své mouchy, ale i tušený potenciál pro další pokračování. Audioknižní nahrávky detektivek většinou nemají umělecké ambice, i v rámci daného žánru a produkce stejného vydavatele ale najdeme mnohem zdařilejší kousky. Ve srovnání třeba s tituly Krize v režii Ondřeje Mataje či Pustina, kterou režíroval Jan Drbohlav, má Jak zabít dvakrát ještě jisté rezervy.