Na jeho poezii na první poslech zaujme pečlivý rytmus, originální rýmy nebo sevřený tvar, ano, je to básnění v první řadě příjemné. Zároveň si nelze nevšimnout toho, jak neprvoplánovitě je založeno na prožitku i pocitu a nakolik je jeho nosným motivem kontrast, který často až dialekticky splyne v jednotu. Najdeme zde dialektiku sakrálního a profánního (bolestné úvahy o životě v smutné atmosféře deště budou stejné jak cestou z ranní mše, tak z ranní směny – Zmokl jsem v polích) nebo života a smrti (například báseň Polštářní), vše je nezřídka vedeno tázáním po místě člověka ve světě, smyslu života či „jen“ účelu a smyslu lidského konání.
 
Nezřídka jsme konfrontováni s událostmi či jevy posunutými do absurdní či nadnesené roviny („Objednal jsem v e-shopu / dvě balení naděje. Koukám, kde to zakopu / páchne, když se vyleje.“ – E-la-shop; „Písničkáři jsou z Písnice … obvykle se v parku pasou, zřídkakdy večeří maso … obklíčili masokombinát“ – Písničkáři jsou z Písnice), aby se z takového obrazu vyloupla důvtipná, netriviální pointa. Jindy se zase autor obrací k dětství jako určité životní jistotě („Mám strašidlo pod postelí / bezpečně o něm vím / bydlí tam už od dětství. Střízlivý rozum velí / nevěřit v soukromé čerty…“), kterou ale tváří v tvář „dospělým“ prohrám a strachům ironizuje, čímž dospívá k okamžiku smíření (Mám strašidlo pod postelí).
 
Na Ravenových básních není nic převratně objevného či originálního, ale v tom hodnota poezie není a doufejme ani být nemá. Raven chodí po světě, všímá si, glosuje, rozvíjí nápady a myšlenky – a to zcela přirozeně, jako když člověk dýchá, bez nejapného patosu či hlubokomyslných konstrukcí. Pokud k tomu přidáme i jistotu zkušeného autora, dostaneme zajímavý, do značné míry hluboký zážitek umocněný velice dobrou intepretací.
   
Básním kontrastů vychází vstříc jak hravá interpretace Pavla Batěka na jedné straně, tak pečlivě modulovaná, vpravdě umělecká recitace Igora Bareše na straně druhé. Oba způsoby uchopení textu jsou nosné a přiléhavé, pravidelné střídání interpretů je osvěžující a pomáhá posluchači v labyrintu obrazů, nálad a myšlenek neztratit směr. Oba znamenití herci se snaží básním neubrat na formální kráse, ctí jejich strukturu, opečovávají jako základní jednotku přednesu verš. Oba jsou na hony vzdáleni tolik módnímu civilismu, který zhusta přechází do nezáživného prozaického čtení, přičemž se nezřídka z básně vskutku stává próza, ba dokonce strohé oznámení. Je-li však tzv. civilní způsob hlasitého čtení básní více méně normou, jeho popření znamená i značnou míru odvahy, a to jak od interpretů, tak od režiséra. O zvukové zpracování své básnické knížky se postaral sám autor, který též složil a s přáteli nahrál hudbu, jež je významnou složkou audioknihy a vrcholí ve třech zhudebněných básních v jejím závěru.
 
U málokoho můžeme proces psaní poezie jakožto pevné a přirozené součásti způsobu, jakým člověk je, vidět v takové míře jako právě u Ravena. I když všechny básně mají svou kvalitu a význam samy o sobě, je právě možnost být svědkem Ravenova básnění čímsi nesmírně cenným a fascinujícím.