V českém audioknižním prostředí tolik příkladů ze žánru true crime zatím nemáme. Kromě několika podcastových sérií ať už z rozhlasové či soukromé produkce, které se někdy dokumentaristicky (Pohřešovaná, Kriminálka), jindy formou dokudramatu či zcela dramatickým zpracováním (Historie českého zločinu, Já, vrah) zabývaly více či méně známými případy z historie kriminalistiky naší země. Slavné české kriminální příběhy a Přípitek s vrahem (slavné české kriminální příběhy), které vyšly v letech 2019 a 2021 představují v tomto ohledu audioknižní výjimku. Vyšly totiž v klasické audioknižní distribuci a také na CD.
 
Frekvenci jedné audioknihy za dva roky si letos vydavatel splnil už zkraje roku a to když koncem ledna vyšla v pořadí třetí desítka kriminálních povídek autora Ivana Milana Jedličky, opět vycházející ze skutečných případů. Supraphonská novinka svým pojetím navazuje na výše uvedené předchozí audioknižní soubory, byť se popisované skutky tentokrát odehrály v omezenějším časovém rozmezí, konkrétně v letech 1969-1979.
 
Povídky I. M. Jedličky vycházejí ze skutečných pátrání, které autorovi popisovali reální kriminalisté, kteří ve své době patřili mezi ty vůbec nejlepší ve svém oboru v tehdejším Československu. Na začátku každé takové povídky Jedlička jména vyšetřovatelů uvádí, což má mimo jiné funguje jako připomínka posluchačům, že popisované události nejsou jen snůškou fantazií, pocházející z autorovy mysli, ale že se jedná o reálné lidské tragédie, které zasáhly členy rodiny a přítele obětí a patrně i samotných vrahů.

Za mikrofon i tentokrát usedl zkušený a oblíbený audioknižní interpret Norbert Lichý. Ten se svou nezaměnitelnou dikcí nastoluje hned od začátku tempo i styl vyprávění. V duchu autorova stylu si většinou udržuje mírný odstup od daných událostí, tu a tam si dovolí nasadit škádlivější tón, to když si autor neodpustil menší štulec či vtípek odlehčující atmosféru. Když ale autor brnká na city posluchačů a pomocí všednodenních detailů nebo citově zabarvených poznámek se v nich snaží vzbudit pocit soucitu a lítosti nad obětmi, Lichý přechází do citlivějšího, jemnějšího tónu, je však dalek toho, aby vystoupil z role vědoucího vypravěče a dojímal sám sebe, což by mohlo vyústit k přehrávání. Také neblahé konce některých obzvlášť brutálních vrahů, které obvykle soudy poslaly na smrt, vykresluje bez zaváhání, věcně, jako součást předkládaných dobových faktů.
 
Ani tentokrát sice na začátku audioknihy nezazní její název, jméno autora či vypravěče, o názvy povídek ale naštěstí posluchači připraveni nejsou. Začátky a konce jednotlivých příběhů navíc dokreslují ruchové koláže, vztahující se povětšinou k tématu nebo dějišti daného příběhu. Tyto doplňkové zvuky jsou adekvátním a vítaným osvěžením při jinak poměrně jednolitě působícím poslechu.