Původní papírová kniha vyšla v roce 2014 u nakladatelství Beletris v edici Camelot. Je to tedy už nějaká doba, kdy prvotina Jana Urbana opustila tiskárny a zamířila ke čtenářům. Mezi autorovi klady rozhodně patří nápaditá akce a všudypřítomný smysl pro ironii. Je silný v soubojích a v těchto chvílích je kniha nejpoutavější. Prvotní nastínění děje v anotaci dává body i k originalitě - ona „pražská apokalypsa“, je opravdu lákadlo. Bohužel se poměrně brzy v poslechu ukázalo, že do originality má dílo daleko. Autor to i otevřeně přiznává. Naleznete scény, jež vám přijdou povědomé a náhle jsou myšlenkovými pochody hrdinů spjaty s danou filmovou inspirací. Pokud přistoupíme na premisu, že na nás autor pomrkává, tak během psaní knihy nedělal nic jiného. Kniha je totiž našlapaná popkulturními odkazy, což samo o sobě není špatně, ovšem zde se toho v textu objevuje přemíra. Neustálé citace anglických písní tento pocit také jen umocňuje, nemluvě o počtu rádoby „chlapských“ hlášek. To vše zavání tlačením na pilu. Člověk se neubrání pocitu, že je zahlcován balastem, který kdyby se pokrátil, tak to příběhu prospěje, aby mohl lépe plynout. Je však nutné říct, že jestli na tuto hru posluchač přistoupí, pak se bude královsky bavit.
 
Postavy samotné působí spíše jako přesílené archetypy, které toho čtenáři tolik nepředvedou. Nejsou hluboce prokresleny jejich charaktery ani motivace. Urban v této knize není příliš silný v dialozích, které působí uměle vykonstruované. Většina hrdinů je dlouhověkých, ale přesto se tak nechovají. Nejsou to konzervativní kmeti, ani moudří páprdové nebo skeptičtí parchanti. Ne, působí jako běžní lidé do třicítky. Podobný problém je poměrně častý, ale vždycky zabolí. Co naopak potěšilo je zdařilý cliffhanger, který i přes předchozí výtky opravdu nalákal na děj dalších dílů Pragocalypsy.
 
Čti mi! Víta Dvorského a Libora Böhma se často označuje za vydavatelství „od fanoušků pro fanoušky“. Právě proto se může zdát, že kvalita audioknih je občas kolísavá. Nicméně ačkoli kniha postrádá režiséra, zde je třeba chválit. Nezkrácené četby (přes 13 hodin) se ujal zkušený narátor Jiří Wittek, který se nebojí v četbě zabrousit i do hereckého ranku. Mění hlasy, dává prostor pro emoce, ať už to je ironický úšklebek, který nevidíte, ale je jasně patrný z řeči, nebo třeba vztek a bolest. Že je zkušeným načítačem hovoří i fakt, s jakým tempem vypouští obsáhlý fantasy cyklus z pera Vladimíra Šlechty Krvavé pohraničí.
 
Pochválit se sluší i hudební doprovod Ondřeje Morcinka, který se stává dvorním skladatelem vydavatelství Čti mi!. Má za sebou už plejádu melodií k dílům Martiny D. Antonínové, ale třeba i životopisu J. R. R. Tolkiena. Jeho práci si snadno najdete na internetu a můžete si tak originální melodie vychutnat i samostatně jako soundtrack. Jingly i nádech hudby by asi nemusel mít tak osudový tón, ale ačkoli by se k dílu více hodila nějaká akčnější hravá melodie, tak to nemění nic na faktu, že je hudba zapamatovatelná a audioknihu povyšuje na pomyslném žebříčku výše.
 
Kniha se dá v zásadě doporučit všem milovníkům akce a postav, které se v zápalu boje neštítí po soupeři kromě magie plivat i nějaké ty ironické hlášky. Je to ideální audiokniha k práci, protože pokud se na chvíli zamyslíte a ztratíte se v příběhu, tak po vzoru telenovel, najdete rychle pozbytou orientaci a vše do sebe zase řádně zapadne. Pokud ovšem jako čtenář hledáte přesah nebo temné tóny, sáhněte spíše po jiném díle.