Jak je u Backmana obvyklé, základní dějová linka je poměrně jednoduchá: Medvědín a jeho věčného rivala Hed postihne katastrofální vichřice, která chce zničit cokoli, co se jí postaví do cesty: vyvrací stromy, destruuje budovy včetně hokejového stadionu v Hedu, způsobuje chaos a zabíjí. Ale krutý živel není tou podstatnou katastrofou, která tato dvě města postihne: tou, tak jako v předchozích dvou románech, zůstávají lidé. To, co se v týdnu po vichřici odehraje, předestírá Backman i tentokrát jako mozaiku postav, situací a interakcí, na pozadí kterých sledujeme narůstající nepřátelství obou měst, které s  jistotou až eschatologickou vede k násilí.

Mluvíme-li o mozaice postav, je třeba zdůraznit, že vedle protentokrát hlavních hrdinů, zpěvačky Mayi Anderssonové a hromotluckého obránce medvědínského hokejového klubu Benjiho Oviche, zalidnil Backman svůj poslední román ohromným množstvím hrdinů, jejichž dílčí příběhy vypravuje se zkušenou zručností tak, že se neztratí ani čtenář, ale ani posluchač, který to v tomto ohledu přece jenom mívá těžší. Tu spoustu motivů máme nejen včleněnou do příběhů, ale i řádně okomentovanou: otřesný postoj společnosti ke znásilnění, xenofobii, homofobii, korupci, fanatismus a chuligánství, násilí, ale též lásku, přátelství, čestnost, rodinnou soudržnost či úplně obyčejnou lidskost. Je toho na několik románů, takže se – navíc se způsobem vyprávění, které je plné introspekcí, poznámek a avizování budoucích dějů – nelze olbřímímu rozsahu příliš divit.

Mluvíme-li o eschatologii, o směřování ke konci s jistotou, je v ní skutečná Backmanova síla: od začátku totiž vlastně víme, jak román dopadne, protože nám to hned na začátku Backman řekne. Napětí, kterého je v knize pořádná porce, totiž nevyplývá z otázek, jak nějaký děj dopadne nebo co bude následovat, nýbrž z otázek po motivech a příčinách a také z reflexe náhod, kterými jsou osudy hrdinů rámovány. Vlastně lze Vítěze pojmout i jako román o efektu motýlích křídel, o zřetězení událostí, které konsekventně vedou ke katastrofě.

Vítězové obsahují velkou dávku předchozích dějů, takže i pokud by byli prvním přečteným či poslechnutým románem série, příběh bude dávat dokonalý smysl, dokonce lze obeznámeným posluchačům doporučit, aby se nesnažili Vítěze porovnávat s předchozími dvěma romány. Jsou totiž všechny především kolotočem emocí, a to jak těch, které Backman popisuje, tak těch, které se snaží dostat ze svých čtenářů. Je to gigantický a rychlý kolotoč, takový, který hrozí změnit se v centrifugu, na které už zřejmě spoustě lidí přestane pohyb dávat smysl. Otázka je, zda se to Backmanovi v závěrečném dílu trilogie už nestalo – Vítězové totiž hraničí s citovým vydíráním. Děje se to na četných místech, kde autor rámuje střípek děje opulentní porcí psychologizujících a moralizujících úvah, zatímco opravdu silný zůstává román tam, kde neopouští bezpečnou půdu prostého zprostředkování děje. Byl to jistě problém už první knihy, nyní se však ždímání emocí stává nejvýraznějším rysem a jakýmsi poznávacím znamením a toto rozbujení tvoří hlavní příčinu, proč se mezi prvními dvěma a třetím románem vytvořil tak hluboký kvalitativní sráz.
  Ten se však nikterak netýká audioknižní verze. Hynek Pekárek, který na režisérském postu vystřídal Michala Bureše, nic nemění na zajetém stylu předchozích audioknih: kniha je založena na civilní pečlivé interpretaci, k níž je pouze podle potřeby přidána předělová hudba. Pavel Soukup, génius mikrofonu a interpret celé série, se do čtení pustil se slyšitelným potěšením. Kromě všech znamenitých vlastností, které jeho přednes stabilně má a mezi něž patří mimo jiné úžasná modulace hlasu, přesná výslovnost (až na tu občasnou „czenglish“) nebo třeba pečlivá příprava před vlastním natáčením, je třeba vyzdvihnout až neuvěřitelnou schopnost přizpůsobovat rytmus četby potřebám textu: Tam, kde si autor s nějakým motivem pohrává, pohrává si i Soukup, tam, kde děj nabírá spád, čte pečlivě ohlídaným tempem, tam, kde se Backman pustí do lyričtějšího líčení nebo úvahy, změkne i Soukupův hlas. Je úžasné slyšet takto mimořádný výkon, přičemž ještě úžasnější je, že u Pavla Soukupa jde o výkon standardní.