O románu Kristýny Sněgoňové s názvem Bezčasí se hodně mluvilo už několik měsíců, ostatně jsem byl přítomen na besedě v rámci letošního veletrhu Svět knihy Praha. Tam byla autorka pod palbou otázek v přeplněném sále, kde diváci, kteří se nevešli, ochotně stáli v hloučku ve vstupu. Sněgoňové se totiž daří jedna vzácná věc: Na jedné straně zůstává velice plodnou autorkou, na straně druhé je vydání každé její další knihy velkou událostí – jako by od té předchozí uplynulo několik let. Snad je to tím, že si každá její kniha dokáže čtenáře získat i udržet a navíc v nich posléze zanechává silný dojem.
Nedlouho po příchodu Stanislavy Jachnické padne otázka na chystanou audioknihu. Je zřejmé, že herečka má román důkladně načtený, a dokonce si s sebou nese vytištěnou část s množstvím perem psaných poznámek. „Je nemyslitelné číst něco, o čem nevíte, co to vlastně je a kam to povede,“ tvrdí. „Takže si to musíte přečíst. V tomhle případě musím říct, že mně to strašně rychle uteklo, je to neuvěřitelně poutavě napsané. Úplně to před sebou vidíte jako film.“
Děj vtahuje čtenáře do situace, kdy zbývá jen krátký čas do takzvaného bezčasí. Jde o dvanáct hodin, během kterých se svět mění k nepoznání, bohové tou dobou totiž kráčejí mezi lidmi, ztrácejí svou nesmrtelnost a mohou se stát obětí kohokoliv, kdo by si byl přál jejich smrt. Od prvních slov knihy je jasné, že Jachnické dobře položený hlas bude posluchače udržovat v komfortní zóně, navzdory vypjaté situaci, o níž příběh vypráví. „Pomalu poznáváme, jak to bezčasí vlastně funguje,“ říká herečka. „Na jedné straně je to fikce, ale cítíte, že takhle se lidi chovají i v reálu. Je tam neustálé lidské téma boje o moc. K tomu se přidává davové šílenství – to je něco, co ve mně vyvolává silné pocity.“
V prvních scénách se setkáme s kněžkou Dorotou, ta se ocitá v centru událostí, které mohou změnit osud celého lidstva. Později se pak představuje druhá protagonistka Meda, jež se vydává proti proudu času, aby zabránila smrtící pandemii. „Jsou tam silné ženské hrdinky, které mají hodně co ztratit. Ráda se do nich vciťuju, když hovoří. Ale vciťuju se i do vyprávění jako celku.“
Později Jachnická popisuje, jak prožívá průběh takové nahrávací frekvence: „Má to asi tři fáze. Nejdřív se jakoby rozehříváte, pak se najednou dostanete do takového flow a vidíte, že to vyprávění začíná ožívat, a nakonec je třetí fáze, kdy se nemůžete dostat přes nějakou větu, protože hlava je už unavená a mluvidla taky. Naštěstí tu mám supervizi, která mi bude říkat, co je dobře a co špatně. Vždycky musíte mít režisérku nebo režiséra, kteří hlídají, co a jak čtete. Protože se stane, hlavně v té třetí fázi, že třeba přečtete slova, která tam nejsou, a vůbec to nevíte.“
Režisérka Helena Rytířová i mistr zvuku Zdeněk Rytíř přikyvují, načež se po pauze vracíme k samotnému nahrávání. Nezbývá než popřát posluchačům příjemný a ničím nerušený poslech.
