Řadu let se dokonce spekulovalo o jeho ocenění Nobelovou cenou za literaturu, která by se přidala k řadě jiných prestižních zahraničních cen – Velké ceně za literaturu Francouzské akademie, Herderově ceně nebo Ceně Jeruzaléma. Z čtenářského hlediska je pak zřejmé, že jeho prózy budou ještě mnoho let vycházet ve velkých nákladech a jeho několik divadelních her si ještě najde řadu jevišť ke svému předvedení. A potěšitelné je, že vedle nových papírových vydání se k činu měla – a jistě ještě budou mít – také audioknižní vydavatelství.

Básník

Milan Kundera začínal jako básník a jeho první dvě sbírky jsou silně poplatné době svého vzniku, jak budovatelským étosem naplněná Člověk, zahrada širá z roku 1953, tak přebásněný příběh Julia Fučíka Poslední máj z roku 1955. Literární historikové se shodují v tom, že se přes zjevnou a lehce nestandardní inteligenci veršů o nijak kvalitní díla nejedná, a ani Kundera se k nim po letech nechtěl znát.

O dost lepší, i když samotným autorem taktéž zatracovaná, je třetí a poslední sbírka Monology z roku 1957. Kundera se v ní představuje jako lyrik reflektující mezilidské vztahy, především milostné, což je tématika, která bude Kunderovo dílo v mnoha podobách provázet až do konce. Několik básní z této sbírky zaznělo 18. května 1964 na vlnách Československého rozhlasu, podrobnosti o této již ztracené nahrávce již bohužel odnesl čas. Taktéž už nemáme bližší informace o nastudování Posledního máje v brněnském rozhlasovém studiu z října 1954.

Jediným zvukovým „zářezem“ Kundery – básníka je tak ten, v němž se k básnickému řemeslu přidává to překladatelské. Renesanční umělec Josef Prokeš v roce 2020 připravil a interpretoval výbor z textů Reinera Kunze, loni devadesátiletého německého básníka a mimo jiné i propagátora české poezie. V audioknize nazvané Samomluva k druhým tak figuruje Milan Kundera jako jeden z překladatelů.

Dramatik

Coby dramatik debutoval Kundera v roce 1962 absurdní protektorátní moralitou Majitelé klíčů, která měla premiéru v Tylově (dnes Stavovském) divadle v Praze v režii slovutného Otomara Krejči s Luďkem Munzarem, Blankou Waleskou a Marií Tomášovou v hlavních rolích. V roce 1964 natočil Supraphon živě úryvek z tohoto představení, avšak pozdější osudy nahrávky se nepodařilo dohledat. Velmi zručně zkonstruované drama však postihla podobná Kunderova nelibost jako jeho básně – bezmála padesát let autor odmítal povolit komukoli hru inscenovat, přičemž toto tabu se povedlo prolomit až řediteli brněnského Národního divadla Martinu Glaserovi, který se v roce 2021 ujal režie v pořadí teprve druhé a zatím i poslední české inscenace (v 60. letech se hra ovšem několikrát inscenovala v zahraničí).

V pořadí druhou hrou je Ptákovina z roku 1968, jejíž uvedení v Divadle na Zábradlí v režii Václava Hudečka neznámý dobrodinec během jedné z repríz nahrál na magnetofonový pásek. V roce 2015 objevil bahrávku archivář Supraphonu, který ji pak vydal na dvou CD nebo jako audioknihu ke stažení. Jedná se o pouhý zvukový záznam bez jakýchkoli dalších vodítek (tak, jak to známe třeba z nahrávek Divadla Járy Cimrmana), přesto stojí za pozornost, a to především (ale nikoli výhradně) pro výkony dvou představitelů hlavních rolí: Miloše Kopeckého a Jaroslava Chvaliny. Ten první je s Kunderou spojený hlavní rolí v Kachlíkově filmovém přepisu povídky Já, truchlivý Bůh, druhý zase zazářil geniálním ztvárněním neodbytného muzikologa Zátureckého v dalším filmu podle povídky ze Směšných lásek, komedii Hynka Bočana Nikdo se nebude smát.

Jakub a jeho pán, autorská adaptace filozofického románu Jakub fatalista Denise Diderota, je titulem, kterým se Kundera plně přihlásil k západní intelektuální tradici a jedná se také o jedinou hru, kterou zařadil do autorského kánonu svých děl. Poprvé byla uvedena v roce 1975 v Činoherním studiu v Ústí nad Labem v režii Ivana Rajmonta. Inscenování tehdy umožnil pražský režisér Evald Schorm, který Kunderu tzv. pokryl (hra se uváděla pod jeho jménem). V roce 1996 vznikla v brněnském studiu Českého rozhlasu dvojjazyčná česko-slovenská adaptace, v níž ústřední dvojici vytvořili Július Satinský a Milan Lasica, který byl též autorem úpravy a režisérem.

Žert a směšné lásky

Žertovná pohlednice s textem „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij.“ stojí na počátku groteskního příběhu, jenž postupně nabude obludných rozměrů. Román Žert, který ve své době oprávněně vzbudil v nevelkém českém literárním prostředí senzaci, vyšel v Československém spisovateli v roce 1967 a o rok později poskytl Josefu Somrovi jednu z největších hereckých příležitostí v hlavní roli snímku Jaromila Jireše. V roce 1999 se zařadil mezi 100 nejdůležitějších knih 20. století na základě rozsáhlé čtenářské ankety francouzského deníku Le Monde. Ve zvukové podobě je (a to je jistě zásadní výzva pro audioknižní domy) k dispozici pouze zrakově postiženým – pro Knihovnu a tiskárnu pro nevidomé jej v roce 1967 načetl herec Městských divadel pražských Miloš Vavruška. Zajímavostí je, že součástí této nahrávky jsou i povídky z cyklu Směšných lásek.

Ty dostaly svou první zvukovou podobu díky Československému rozhlasu v roce 1992, kdy samotný Kundera v pařížském studiu načetl povídku Zlaté jablko věčné touhy. Do čtrnácti krátkých kapitol rozdělená povídka vypráví o dvojici postarších mužů, které touha po – svým způsobem – nesmrtelnosti vede k zneužívání žen a až misogynskému pohledu na ně.

Kompletní zvukovou podobu Směšných lásek připravil Český rozhlas v roce 2008. Vznikla péčí literárního redaktora Tomáše Sedláčka a publicisty a překladatele Antonína Přidala a o interpretaci se s druhým jmenovaným a v jeho režii podělili skvělí Igor Bareš, Ladislav Lakomý, František Derfler a Jan Kolařík. Loni tuto mimořádnou nahrávku vydal jako audioknihu ke stažení Supraphon a my jsme o ní psali v podrobné recenzi.

Esejista

Je víc než pravděpodobné, že za zrodem Milana Kundery jako prozaika stálo osobní rozhodnutí, ale také pečlivá příprava. V šedesátých letech působil Kundera též jako učitel světové literatury na pražské FAMU, na níž sám v letech 1948–1952 vystudoval scénáristiku. Zde se během příprav přednášek začala rodit studie Umění románu věnovaná tvorbě Vladislava Vančury. Ta v roce 1960 vyšla knižně a spolu s popularizační monografií Karel Čapek Ivana Klímy z roku 1962 pomohla prolomit tabu, které po nástupu komunistů k moci na řadu let zakrylo veškeré prvorepublikové autory.
 
Název Kundera použil ještě jednou v roce 1986, kdy v Paříži vydal pod názvem L'art du roman sedm esejů věnovaných evropské tradici velkého románu, která podle Kundery začíná Cervantesem a na kterou on sám navázal.
 
Od 90. let, kdy se u nás vydáváním Kunderových prací zabývalo brněnské „disidentské“ nakladatelství Atlantis, vyšla celá řada jeho esejů a všechny se vyznačují typickou pronikavostí, která se snoubí s čtenářsky přístupným stylem. Tvůrcům zvukových knih sice eseje většinou unikají, méně ale těm rozhlasovým – a opět především díky dvojici Sedláček – Přidal. Rozhlasový pořad Nechovejte se tu jako doma, příteli byl natočen v roce 2006 a v podání Antonína Přidala zde zazněl esej Kdo je to romanopisec, zatímco pro dvoudílný pořad Reflexe – Slova vybral, přeložil a načetl úryvky z L'art du roman sám Milan Kundera.
 
Bez zmínky o esejistické tvorbě by nebyl portrét Milana Kundery ani vzdáleně podobný pravdě, a naopak, bez mluveného slova by nebyla kompletní ani Kunderova esejistická činnost. Zvláštní a důležitou kapitolu v Kunderově tvorbě totiž zaujímá hudba a autorův vztah k ní. Dokonce tak důležitou, že za esejistickou knihu Les testaments trahis (Zrazené testamenty) vydanou v Paříži v roce 1993 obdržel v USA cenu tamní Asociace hudebních skladatelů.
 
Kundera se zde v sedmi textech zabývá třeba Igorem Stravinským a také Leošem Janáčkem, který byl pro něj autor číslo jedna a kterého se soustavně snažil vykreslit jako skladatele, v jehož díle se svým způsobem završuje evropská hudba. V češtině vyšly janáčkovské eseje v útlé knížce čtyř textů Můj Janáček v roce 2004, přičemž ten poslední, Nepravděpodobný osud, je redigovaným přepisem rozhlasového rozhovoru, který s Kunderou vedl v témže roce v červenci jeden z největších znalců Kundery, již zmíněný Tomáš Sedláček. Vztahem Kunderova díla a hudby se také zabývá hudební redaktorka Českého rozhlasu Michaela Vostřelová ve svém pořadu Na přestupní stanici mezi bytím a zapomenutím nebo – na publicistický formát do značné hloubky – televizní pořad Historie.cs s hosty muzikologem a hudebním skladatelem Milošem Štědroněm a literárním teoretikem Jiřím Trávníčkem.

Normalizace a emigrace

Jakožto autor, který se postupně odklonil od stalinského komunismu až k přísné apolitičnosti v tvorbě doplňované velmi explicitní občanskou kritikou režimu, se Kundera tak jako mnoho jiných dočkal po roce 1969 zákazu publikovat. Před emigrací do Francie v roce 1975 napsal ještě dva romány, které však byly vydány s velkým zpožděním.

Jde o existenciální prózu Život je jinde dokončenou v roce 1969 a vydanou nejprve v Paříži ve francouzském překladu (1973) a teprve v roce 1979 česky v torontském exilovém nakladatelství 68‘ Publishers. Ve stejném roce zde vyšel i Valčík na rozloučenou z roku 1972 (opět poprvé francouzsky v roce 1976), propletenec osudů a vztahů osmi hlavních postav z prostředí českého maloměsta. Valčík na rozloučenou má zvukovou podobu alespoň pro zrakově postižené, v roce 1990 ho pro Macanovu knihovnu načetl Jaromír Meduna.

Český autor v Paříži

Kniha smíchu a zapomnění (česky v exilu 1981, francouzsky 1979), osudný text se slavnou větou o prezidentu zapomnění a idiotovi hudby (Gustáv Husák a Karel Gott), který zdejší komunistický režim naštval natolik, že Kunderu zbavil československého občanství. V roce 2018 vznikla pro potřeby nevidomých posluchačů nahrávka Macanovy knihovny, interpretace se ujal herec Michal Roneš.

Následovalo jeho nejslavnější a nejčtenější dílo, filozofický román Nesnesitelná lehkost bytí. Nejprve vyšel ve francouzském překladu v roce 1984, o rok později vydali český originál manželé Škvorečtí ve svém nakladatelství 68‘ Publishers. Kniha se dostala do hledáčku slavného hollywoodského producenta Saula Zaentse a v roce 1988 byl do kin uveden film Philipa Kaufmana. Ten se však s velkým pochopením nesetkal ani u diváků, ani u kritiky, a úplně nejméně u samotného autora – od té doby totiž Kundera výslovně zakazoval jakékoli filmové či televizní zpracování svých textů. První zvukovou podobu Nesnesitelné lehkosti bytí dala brněnská herečka a moderátorka Lenka Novotná, která ji v roce 1998 načetla pro Macanovu knihovnu. O deset let později vydalo Tympanum nahrávku kompletní zvukové podoby románu v kongeniální interpretaci Jiřího Bartošky.

Na konci osmdesátých let Kundera učinil zásadní rozhodnutí: v románu Nesmrtelnost (francouzsky 1988, česky 1993) zcela opustil české reálie a rozloučil se s mateřským jazyskem – Nesmrtelnost je posledním česky napsaným románem. Přes jednoduchou hlavní dějovou linku – Paul se po smrti své ženy Agnès ožení s její sestrou Laurou, která postupně zcela převezme její místo – je tento román mnohovrstevnatý a komplikovaný. Kundera ho vystavěl na rozdílu mezi skutečnou, smrtelnou osobností a jejím sebeobrazem, který může být za jistých okolností nesmrtelný. Román má vynikající audioverzi – třiadvacetidílnou četbu na pokračování, kterou s Lukášem Hlavicou jako interpretem realizoval ve studiích Českého rozhlasu režisér Aleš Vrzák v roce 2020.

Francouzský romanopisec

Francouzsky psaná tvorba Milana Kundery zahrnuje čtyři romány. Nejprve v roce 1995 vydal své do té doby nejkratší, dějově i myšlenkově jakoby zhuštěné dílo La lenteur, „pomalost“, situované na entomologické sympozium, kterého se Milan Kundera jako hlavní postava a zároveň vypravěč účastní po boku své ženy Věry. Strukturou náročný román přináší reflexe účinků modernity na lidskou existenci, kdy je v Kunderově pojetí zásadní především neustálé, technologiemi umožňované zrychlování, které odvádí člověka od podstatného a vede ho ke ztrátě paměti.

Ani L’identité (Totožnost) dosud nevyšel česky, podle ředitelky nakladatelství Atlantis Jitky Uhdeové však Kunderova dvorní překladatelka Anna Kareninová pracuje na jeho překladu a v češtině bude dílo Milana Kundery vydáno kompletně včetně románu předchozího. K dispozici je alespoň slovenský překlad Eleny Flaškové (2023). Jean-Marc opustí studia, aby mohl naplno prožívat vztah se starší ženou, jejíž obavy ze stárnutí se snaží rozptýlit zasíláním anonymních dopisů s vyznáními lásky. Směřování dalšího děje v této narativní úvaze o tom, zda identita člověka závisí na jeho okolí a zda se mění v čase, je pro autora typicky groteskně tragické.

V rovněž kratičkém románu L’ignorance (Nevědění, francouzsky 2000, česky 2021) se Kundera vrací k československým postavám. Na příběhu posrpnových emigrantů Ireny a Josefa, kteří byli kdysi dávno krátce milenci a kteří se náhodně setkají během cesty do Československa po listopadové revoluci, rozvíjí témata domova, exilu a návratu. V roce 2022 román načetl pro nahrávku Supraphonu uměřeně věcný Radůz Mácha.

Tečkou za Kunderovým prozaickým dílem je La Fête de l'insignifiance, Slavnost bezvýznamnosti (italsky 2013, francouzsky 2014, česky 2020). Prakticky nedějové a důvtipné vyprávění o čtveřici pařížských přátel, kteří hledají způsoby, jak učinit „lehkost bytí“ snesitelnou, je založeno na lovecké anekdotě o Josifu Stalinovi, kterou objeví jedna z postav v pamětech Nikity Chruščova. Kundera se v knize vrací k mnoha svým předchozím tématům a je patrné, že jde o vědomé rozloučení se s čtenáři i vlastním uměním románu, příznačně v textu, kde hraje tak jako na úplném začátku ústřední roli žert.

O Kunderovi

Psaných, ale i zvukových pramenů k osobnosti i dílu Milana Kundery je nepřeberné množství. Dozajista jako první vytane na mysli životopisný román Jana Nováka Kundera: Český život a doba, vydaný knižně v roce 2021 a o rok později i jako audiokniha načtená Davidem Matáskem. Osmisetstránková, ve zvukové verzi bezmála 35 hodin dlouhá beletrizovaná biografie, v níž Kundera osciluje jako předmět badatelského zájmu a jako literární postava, vypovídá však mnohem víc o tom, jak Kunderu vnímáme, než o něm samotném.

Obzvlášť po Kunderově úmrtí se vyhrnulo mnoho článků, rozhlasových pořadů i podcastů, z nichž bychom rádi doporučili tři.

Hodinový rozhovor týdeníku Respekt s renomovaným literárním vědcem Petrem A. Bílkem Kundera si cynicky hrál s postavami i čtenáři. Budování image kritizoval a zároveň využíval je jedním z nejucelenějších zvukový portrétů Kundery coby prozaika. Za pozornost také stojí epizoda podcastu Studio N Schovaná legenda. Co odešlo s Milanem Kunderou, rozhovor redaktora Filipa Titlbacha s šéfredaktorem měsíčníku Host Janem Němecem a v neposlední řadě i počin Marie Bastlové, která do svého pořadu na Seznam Zprávách Ptám se já pozvala hned šestici relevantních osobností literárního světa, mj. i v Praze žijícího francouzského romanopisce Guillauma Basseta nebo legendárního literárního historika Jiřího Brabce.

Soupis všech sekundárních zvukových příspěvků na téma Milan Kundera by vydal na menší brožuru, jak to ostatně odpovídá významu, který spisovatel měl pro naši i světovou literaturu. Kundera je ale při vší té slávě a všem tom zájmu o jeho soukromí pořád zajímavý zejména proto, co a jak napsal.