Autorka Pavla Horáková a herečka Jitka Ježková (foto: OneHotBook)
Ročně u nás vyjde k pěti stům audioknih, z toho většinu tvoří díla českých a slovenských spisovatelů. Na jedné straně je tedy šance, že takovému autorovi vyjde titul knižně i audioknižně, relativně velká. Na straně druhé je pro tuzemské spisovatele audioknižní médium stále relativně novou záležitostí. Jak tedy takové vydání vnímají?
Mezi autory je mnoho těch, kteří audioknihy nevyhledávají. Pro některé z nich je dokonce poslech vlastní audioknihy prvním setkáním s tímto médiem. Jiní už dříve nějaké ty audioknihy poznali, ale nyní je zaskočí, když slyší interpreta, jak čte jejich vlastní dílo, a cítí lehký diskomfort
. „Takový nepříjemný pocit, že někdo čte mou knihu nahlas. Je to pro mě jako slyšet vlastní hlas z nahrávky,“ tvrdí spisovatel
Jan Kotouč.
Většinou však bývají reakce veskrze pozitivní až nadšené. Pro velké procento autorů je právě setkání s cizí interpretací velice osvěžující záležitostí, která jim otvírá zcela nový pohled na vlastní dílo.
Pavla Horáková například na natáčení
Teorie podivnosti vzpomíná:
„Tak jsem se zaposlouchala, až jsem úplně zapomněla, že to je můj vlastní text, a smála jsem se na místech, která mi připadala vtipná, jako bych to slyšela poprvé v životě.“
Někteří mohou být vyloženě překvapeni tím, jak jejich dílo ožívá v interpretaci a jaké uchopení preferují jak audioknižní tvůrci, tak laická i odborná veřejnost. O audioknize
Český ráj, která si zasloužila ocenění Audiokniha roku 2018 v kategorii nejlepší jednohlasá četba, prohlásil autor díla
Jaroslav Rudiš:
„Teprve když jsem Český ráj slyšel od pana Čtvrtníčka, tak jsem pochopil, že je to strašná komedie, mnohem větší, než jsem si myslel.“
Spisovatelé, které v tomto směru překvapit nelze, jsou na české scéně spíše vzácní. Jde o tvůrce divadelních nebo rozhlasových her, scenáristy nebo ta jména české literatury, jejichž tvorba se stala vděčným materiálem k interpretaci nebo adaptaci. Drtivá většina aktivně publikujících autorů však nemá s audioknižním vydáním vůbec žádné zkušenosti, a tak je nabídka takového vydání může zaskočit. Naštěstí velké audioknižní distribuce, e-shopy nebo aplikace nabízejí ukázky a (výrazně delší) ochutnávky všech nabízených titulů. Autor se tedy může s produkcí vydavatelství patřičně seznámit.
Následně přijde řeč na volbu interpreta. Dobří vydavatelé se zajímají, který hlas by si autor ke své audioknize představoval nebo mu dají na výběr z několika jmen.
Jan Gardner, autor detektivního románu
Debutantka vzpomíná:
„Hledali jsme interpreta, který zvládne obsáhnout všechny polohy románu, a posluchač se nebude na tak velké ploše nudit. Povedlo se.“ Důležité je, jak který interpret zní na mikrofon a co pod správným režijním vedením dokáže ve studiu. Jinak řečeno, je na autorovi, aby opět zabrousil mezi ukázky, poslechl si, jak znějí nabízení interpreti, a sledoval, jestli mají zkušenost s dotyčným odvětvím literatury.
„Občas vybírám interpreta, ale jen na základě poslechu toho, jak čtou jiné knihy.“ (
Leoš Kyša) Zkrátka, říct jméno oblíbeného divadelního herce, kterého však nikdo za mikrofonem nikdy neviděl, může být velice riskantní.
Je skvělé, pokud tvůrčí tým z audioknižního vydavatelství navazuje s autorem pravidelný kontakt a průběh vydání konzultuje, jako tomu bývá u vydání knižního. Jedním ze vstřícných kroků a zároveň příležitostí k diskusi je, když je autorovi umožněno navštívit některou z prvních nahrávacích frekvencí. Tento přístup mívá velice pozitivní ohlasy. Spisovatelka
Tereza Janišová líčí:
„Román Lvářka jsem už během psaní „slyšela“ vyprávěný hlasem Báry Hrzánové a přání, aby ho načetla, se mi splnilo. Ve studiu jsem byla během prvního nahrávacího dne, a když jsem slyšela Bářino čtení první kapitoly, byla jsem z toho zážitku úplně na větvi. Skoro jsem nemohla uvěřit, že se to opravdu děje.“
Autorka Tereza Janišová a herečka Barbora Hrzánová (foto: Martin Kubica, Supraphon)
Většina autorů přistupuje k práci tvůrčího týmu audioknižního vydavatelství s velkou pokorou a plně mu důvěřuje. Ať už jde o koncepční řešení, redakční přípravu nebo realizaci ve studiu včetně charakterového rozlišení postav nebo tempa jednotlivých pasáží.
„Správný a správně režijně vedený interpret intuitivně vycítí tempo z příběhu, to je stejné jako na divadle.“ (
Petr Stančík) Ideální je, když se tvůrčí tým nebojí na spisovatele obrátit, pokud cítí, že by to mohlo být ku prospěchu, a zároveň, když má autor příležitost sdělit týmu svou vizi. Podstatné je, aby si však vzájemně umožnili pracovat. Spisovatel
Pavel Renčín k tomu dodává:
„Autor si musí uvědomit, že jde o umělecké vyjádření více různých lidí.“
Jakkoli se může zdát, že audioknižní vydání vnáší do života spisovatele drama, či při nejmenším tíživý pocit z pohybu po nezmapovaném území, výsledný přínos je nesporný. Nejenom, že se tak podaří dostat dílo k publiku, které by jinak nemělo příležitost si ho přečíst. Především se autorům otevírá možnost podívat se na dosavadní tvorbu úplně jinýma očima a uvažovat o svém psaní v novém světle. Spisovatelka
Vilma Kadlečková tak například tvrdí:
„Už radši nebudu vymýšlet žádné další složité mimozemské jazyky. Myslím, že s lodním össeinem – čili dlouhými cizími slovy, které se vyskytují v Myceliu – už bylo potíží až dost.“
Někteří autoři mluví o tom, že je zvuková podoba knihy vede k větší zodpovědnosti, jelikož každé jejich slovo bude někdo vyslovovat a později přirozeně i poslouchat. Nakonec audioknižní vydání leckterým spisovatelům připomíná, že čas čtení a čas vyprávění jsou dvě různé věci. Tedy, že co může být na papíře odstavec, který čtenář při nejhorším jen očima přelétne, to je ve skutečnosti třeba i minuta interpretovaného vyprávění – a ta může být hodně dlouhá.