V jejím repertoáru zaujmou vedle silných melodií, osobitého projevu a virtuózní hry na doprovodnou kytaru a především akordeon také – a v neposlední řadě – její zajímavé, originální texty s propracovanými rýmy a srozumitelným poselstvím. Dalo by se říci, že od textařiny je k autorskému psaní jen krůček, což je sice pravda, ale jako ve všem, co dělá, je i v tomhle ohledu Radůza svérázným originálem.
Pohádkářka
V roce 2008 jí v tehdy ještě nezávislém nakladatelství Brio vyšla knížka pohádek O Mourince a Lojzíkovi. Útlá sbírka čtyř popletených moderních pohádek dokáže bez obtíží obstát sama o sobě a v této podobě vyšla s nádhernými ilustracemi Mariany Dvořákové a stejně je též od roku 2023 k dispozici jako audiokniha vydaná pod vlastní značkou autorky Radůza Records. Přesto Radůza texty použila také jako základ nového alba, v němž střídá autorské čtení s novými ilustrativními skladbami inspirovanými vlastními příběhy, na kterých spolupracovala třeba s Cimbálovou muzikou Stanislava Gabriela nebo Domažlickou dudáckou kapelou. V této verzi ji v roce 2008 vydali Indies Records.
Současná podoba audioknihy je bez písniček, jejichž předchozí přítomnost je bohužel slyšitelná v nedbalém střihu předposlední části příběhu Jak pan král přemohl draka. Přesto jde i v této podobě o doporučeníhodnou záležitost. Radůziny pohádkové příběhy totiž mají tradiční náměty a rekvizity (lásku, štěstí, zlého draka nebo tureckého učence), ale velmi netradiční zpracování: princové si dávají inzeráty do novin, princezny mají problémy ve škole, draka bolí zanedbaný chrup apod. I ze samotného stylu vyprávění je zřetelně slyšet, že přes žánrové určení těm nejmenším posluchačům Radůza myslela na celou rodinu.
Pohádkářka podruhé
Druhou Radůzinou pohádkovou audioknihou je Uhlíř, princ a drak, zvuková adaptace původní divadelní hry napsané pro kladenské Divadlo Lampion, v jehož provedení a režii Braňa Mazúcha měla v roce 2016 v hornickém skanzenu Mayrau premiéru. Veršovaná pohádka vypráví o zemi, kterou Matka příroda potrestala za bezuzdné plýtvání tím, že jí odepřela jaro. Hlavní hrdinové – sebevědomá princezna Vendulka nebo nešikovný princ Kryšpín – se vydají do podzemí hledat bájného draka, jehož horký dech má schopnost jaro vzkřísit.
Ve zvukové podobě jde o klasickou rozhlasovou hru, která vznikla v červnu 2019 ve studiu BeLoud v autorčině režii. Do pětice rolí obsadila šikovné mladé herce Annu Fialovou, Lucii Polišenskou, Radúze Máchu, Igora Orozoviče a Jiřího Suchého z Tábora, jejichž svěží výkony doplňují autorské písně, k jejichž nahrávání Radůza přizvala oceňovaného studiového kytaristu Josefa Štěpánka. Právě herecké výkony a hudební složka dělají z audioknihy solidně hodnocený posluchačský zážitek.
Povídkářka
V roce 2015 vznikla patrně nejlepší Radůzina prozaická knížka pro dospělé, která vyšla pod názvem Maraton, příběh běžce.
V původní podobě se jednalo o autorčin vynález tzv. chansonetta, jakési komplilace rámcového příběhu a písní, které jsou jím inspirovány – a naopak, písní, které vznikly dříve a děj na ně reaguje. I tak všechny tři audioknihy pro dospělé, které jsou bohužel o písně ochuzeny, dávají dobrý smysl i bez nich a vlastně také – možná trochu nezáměrně – ukazují to, jak dobrou prozaičkou Radůza dokáže být.
Maratonec obsahuje třináct povídek, které jsou tématizovány válkou, násilím a bojem. Ukazují jejich nesmyslnost a vznášejí do sféry obvykle mužského zájmu potřebný ženský pohled. Nejde o texty prvoplánové nebo tezovité, přesto se v nich objevují velmi silné a dobře vystavěné výroky (např. „ženám je jedno, jak žijí, chtějí pouze žít“ nebo „nepřestal jsem věřit, že bůh existuje, ale že bůh je dobrý“). Včetně archaizujícího jazyka jsou vlastně obrazem toho, nakolik a jakým způsobem se Radůza do svých hrdinů dokáže vcítit.
Z dětství
Jak Radůza velmi často zmiňuje, pro formování její osobnosti i umělecké duše byly stěžejní postavy babičky a dědy z Jeníkovic, malé vesničky poblíž Třebechovic pod Orebem, u kterých do svých pěti let vyrůstala. Vzpomínkám na dětství u prarodičů věnovala povídkovou knížku Čáp nejni kondor, která v papírové podobě vyšla v Baobabu v roce 2011 a o pět let později se dočkala i zvukového zpracování, které znovu vyšlo jako audiokniha ke stažení v roce 2023.
Třináct krátkých povídek s použitím rozumně dávkovaného a srozumitelně podaného východočeského nářečí zavede posluchače na vesnici 70. let se vším typickým koloběhem zdejšího života a drobnými událostmi od zabití králíka a útok hus přes oslavu narozenin nebo pouť až po zrození a smrt. Jde o knížku z rodu Saroyanova Léta na krásném bílém koni nebo Pagnolovy provensálské tetralogie Jak voní tymián, knížku velmi osobní a s přiměřenou dávkou nostalgie. Z hlubin čtivého vyprávění, které se nevyhýbá nadsázce a humoru, se vynořují vážnější tóny v podobě vyznění, která nejsou ostře vypointovaná a možná právě proto znepokojivá a nutící k zamyšlení.
Trampka a indiánka
Radůza není ani studovaná herečka, ani zkušená moderátorka, a její přednes určitě není prost chyb či nedbalé výslovnosti. Tyto nedostatky (které bohužel v jisté míře pozorujeme i u tzv. profesionálních narátorů) však bohatě vyvažuje obrovskou dávkou autenticity – často působí, jako by ani nečetla text, ale vyprávěla sama sebe, jako by posluchači předložila jakýsi hlasový autoportrét.
Když se po smrti rodičů rozhodla přetavit své vzpomínky na společné trampování v okolí Berounky do nového projektu, vybrala si ke spolupráci dalšího výsostně autentického umělce, vsetínského zpěváka a výtvarníka Františka Segrada. Tak se zrodilo dvojdílné album Muž s bílým psem, které poprvé vyšlo v roce 2018. Jeho zvuková podoba byla tak jako v Maratonci původně založena na střídání mluveného slova a nových písní (Radůza Records 2018), avšak v současnosti je dostupné jako čistá audiokniha (Radůza Records 2023) v rozšířené podobě, kdy nově dopsané kapitoly příběhu o bělošském chlapci vyrůstajícím mezi Indiány načetla kvůli Segradovu předčasnému úmrtí (+2021) sama autorka.
Segrado i Radůza volí naprosto nekomplikované, absolutně neherecké vyprávění a jejich styl – zvláště Segradův, který je ve skutečnosti naprosto amatérský – nemusí rozhodně sedět všem, přesto jde o ukázkový případ toho, kdy se neumělá narace obalená poctivou porcí osobního prožitku, který je za ní v každém okamžiku cítit, paradoxně stane svým způsobem dokonalou.
Jak asi z výše uvedených řádků zřetelně vyplývá, pětice titulů Radůzy není ani v jednom případě bez chyb a vad na kráse. Přesto lze celkem úspěšně tvrdit, že Radůza je renesanční bytost, že její tvorba je z mnoha důvodů zajímavá a jako taková si zaslouží posluchačovu pozornost.
