Jsou spisovatelé, na příkladu jejichž děl lze sledovat vývoj dobového vkusu, očekávání čtenářů i literární kritiky. Mezi takové, a zároveň autorsky opravdu plodné, patří bezesporu Michaela Klevisová. Díky tomu, že se její romány i povídky těší zájmu čtenářů a posluchačů, můžeme podobný vývoj sledovat i prostřednictvím audioknižních vydání. Zároveň si můžeme také říct, kteří interpreti či která režie nejlépe pracuje s jejím autorským naturelem.
To, jak vypadají knižní vydání, se v posledních dvaceti letech nijak dramaticky nezměnilo, snad až na trendy související s tvorbou knižních obálek. Pokud jde ale o audioknihy, je situace úplně jiná. Ty za poslední dvě dekády urazily velkou cestu, jejich posluchačská základna rostla v násobcích a spolu s tím, jak s lety posluchači získávali na zkušenostech, rostla i jejich náročnost. To přirozeně klade větší požadavky na tvůrce a pozornost, kterou věnují tomu kterému vydání. Jak rozmanitá může být škála režijních i interpretačních přístupů k dílu jednoho autora si můžeme ukázat na příkladu audioknižních vydání
Michaely Klevisové, která se dočkala již devíti zvukem vydaných románů a nemála natočených povídek.
O ženách převážně jen ženy
Prózy Michaely Klevisové se vyznačují velkým množstvím
psychologicky propracovaných ženských postav, zvláštní dusnou atmosférou a neméně také charakteristickými lokalitami zahrnujícími přírodu, chaty, chalupy, statky i odlehlé penziony. Nicméně právě onen výrazný ženský element ve vyprávění hraje nejspíš roli v tom, proč se příběhy Michaely Klevisové dočkaly tolika interpretací ženským hlasem a jenom dvou interpretací hlasem mužským.
U čtenářů se těší největší oblibě její
řada s vyšetřovatelem Josefem Bergmanem, jemuž zdatně sekunduje o generaci mladší Sylvie Sedláková. Tato série audioknižně nevycházela v chronologickém pořadí a není tomu tak dávno, co byla (do jisté míry zpětně) zkompletována i v rámci zvukových vydání. Všechny tyto romány však vyšly čistě v ženské interpretaci. O nich však více podzěji. Vedle nich Klevisová publikovala i jiné knihy, bohužel audioknižního vydání se z nich dočkal pouze
Prokletý kraj, a to v interpretaci Petry Špalkové (Voxi, 2022).
Krátké prózy a hledání ideálního hlasu
Nutno říct, že natáčení četby krátkých próz má jednu nespornou výhodu, a to, že se díla jednoho autora dostanou do rukou rozmanitému množství režisérů a interpretů. Jinak řečeno, celé osmileté období (od spisovatelčiny audioknižní premiéry v roce 2016) se nese ve znamení hledání ideálního hlasu – ve smyslu ideálního interpretačního přístupu, který by se nejlépe potkával s jejím vypravěčským stylem.
S kratšími prózami Michaely Klevisové se můžeme setkat hned na dvou frontách. Jednak v audioknižní tvorbě, jednak v rozhlasové. V roce 2020 měla na stanici Český rozhlas Dvojka premiéru její próza
Čekání na kocoura v rámci čtrnáctidílného pořadu Pokračování za chvilku. Klevisová zde vypráví o vztazích takzvaných „kočkařů“. Zde se také nejspíš poprvé setkává její autorský styl s interpretací
Jany Strykové, její současné dvorní interpretky. Naproti tomu stojí povídka
Kocour školníkem, vydaná v roce 2016 v knize s názvem
Štěstí je zadarmo a odvysílaná na vlnách ČRo Plzeň na podzim téhož roku v režii Jakuba Doubravy a interpretaci Kamily Šmejkalové.
Od léta 2021 můžeme na webu Českého rozhlasu poslouchat
kolekci děsivých povídek od autorů, kteří se tematicky věnovali tajemným místům České republiky. Povídku Michaely Klevisové
Cizí dům tak v rámci cyklu Strašidelné léto na Dvojce čte v režii Martiny Schlegelové Dana Verzichová. Nakonec je tu próza
Není na co čekat, kterou rozhlas natočil v roce 2022 v režii Lukáše Kopeckého a interpretaci Marka Huráka, prvního mužského interpreta příběhů Michaely Klevisové. Vysílána byla v rámci projektu Báječné léto ve dvou a na podzim znovu v cyklu Čtení na neděli.
Povídky psané původně pro tištěné médium, převážně knižní tematické antologie se však také dočkaly svého zvuku a to díky
audioknižním vydáním. Kratší prózy Michaely Klevisové se tak vyjímají mezi takovými jmény jako Kateřina Tučková, Miloš Urban, Petr Šabach nebo Alena Mornštajnová. Úplně první autorčina audioknižně vydaná povídka nesla název
Lepší život a vyšla v tematické antologii
Praha NOIR. Ta se v roce 2016 dočkala svého audioknižního vydání a vůbec poprvé – a do roku 2022 také naposledy – byla er–forma Michaely Klevisové interpretována v komerční audioknize mužským hlasem. Pro OneHotBook ji totiž svého času načetl Jan Vondráček.
Některé z tematických souborů připravilo nakladatelství Listen a později je vydal zvukem Témbr. Stojí za zmínku, že svazky
Jestli vůbec někdy (2022), kde se četby autorčiny povídky zhostila Alžběta Stanková,
Co se stane dál (2022), v níž Stankovou vystřídala Jitka Ježková, a
Veselé Vánoce, Terezko (2023), kdy se do hry opět vrací Jana Stryková, nesou název právě podle povídek Michaely Klevisové. Stryková pak načítá i zatím poslední v Témbru vydanou povídku
Mimo plán ze souboru
I minuta bez tebe je dlouhá (2024).
Slyšet jsme mohli Klevisovou ale i v charitativním svazku s příznačným názvem
Povídky, které pomáhají (Témbr 2022), konkrétně její povídku
Na hraně slunce a stínu v interpretaci Barbary Nesvatbové. Zde ale nelze úplně hovořit o nějaké snaze naladit se na jednotlivé vypravěčské naturely, proto tento počin lze z „hledání ideálního hlasu“ směle vynechat.
Detektivky ze série
Drtivou většinu detektivek ze série s Josefem Bergmanem načetla nejprve pro vydavatelství Motto a později pro Voxi
Kristýna Kociánová v režii Alexeje Charváta. Začali svého času čtvrtým dílem, románem
Ostrov šedých mnichů (2016), a nutno dodat, že šlo o Kociánové audioknižní premiéru. Tomáš Macháček tehdy
o spolupráci herečky a režiséra Charváta napsal: „Samotná četba se nese v podobném duchu jako tempo příběhu – prostě plyne. (…) čtení zní monotónně a schází mu dynamika. (…) Interpretka většinu vět začíná stejnou polohou hlasu a končí jednotvárným poklesnutím, a to ať mluví kterákoliv z různorodých postav.“ Bohužel totéž by se dalo znovu a znovu psát i o následujících počinech. O rok později vyšel první díl série
Kroky vraha (2017), pak pátý s názvem
Zmizela v mlze (2018), šestý
Sněžný měsíc (2020) a sedmý
Drak spí (2021). Druhý a třetí díl (
Zlodějka příběhů a
Dům na samotě) si na vydání musely počkat do konce roku 2023 a jara 2024, ale to už bude řeč o jiné tvůrčí dvojici.
S románem
Vraní oko (2023)
, tedy v pořadí osmým svazkem, totiž přišlo několik změn. Jednak to bylo poprvé po dlouhé době, co Voxi Klevisovou vydalo ve stejném roce, kdy spatřilo pulty knižní vydání. Jednak došlo ke změně interpretky. Tou se po dobrých předchozích zkušenostech oprávněně stala
Jana Stryková. Ta se pak četby ujala pod režijním vedením Martina Šebestíka.
Že šlo o krok správným směrem potvrzuje i fakt, že následující audioknihu
Zlodějka příběhů, díky které si po letech konečně můžeme poslechnout dlouho opomíjený druhý díl, čte opět a jedině Stryková (brzy nato pak Voxi v téže interpretaci z kraje roku 2024 vydává i poslední chybějící třetí díl
Dům na samotě).
Velký zlom
Na první pohled by se to mohlo jevit jako triviální, ale v rámci podoby audioknižních vydání románů Michaely Klevisové se v roce 2023 opravdu odehrál velký zlom: Hledání ideálního hlasu došlo svého naplnění. Tempa četby Kociánové a Strykové jsou zcela srovnatelná, ale zatímco s Kociánovou mohlo být posluchačsky obtížné překlenout se přes některé kontemplativnější pasáže, u Strykové máme dojem, že každá informace by mohla být důležitá a posloucháme s napětím. Navíc jsou Strykovou ztvárněné postavy jaksi životnější a vyprávění působí mnohem plastičtěji.
Změnil se ale i přístup k tomu, jak bude Voxi Klevisovou vydávat. Do té doby se totiž držela tatáž laťka a tedy tentýž přístup, který byl více či méně vyhovující v roce 2016, kdy vznikla první audiokniha Ostrov šedých mnichů. O osm let později bylo však na čase srovnat krok s dobou, audioknižním vývojem a posluchačským očekáváním. Například jsme s Vraním okem mohli zaznamenat iniciativní a invenční práci se zvukem, hudbou, ruchy a celkově audiokniha působila dojmem, že na ní bylo odvedeno mnoho poctivé práce. Ostatně i proto ji vydavatelství přihlásilo do klání o ceny Audiokniha roku.
Otázka je, zda se románům Michaely Klevisové podařilo vystoupit z dlouhé řady děl a vzbudit oprávněný dojem, že si zaslouží větší péči, nebo se od audioknižního vydání jejích prvních knih změnil přístup k natáčení populární literatury obecně. Při pohledu na to, jaké žánry jsou už po léta ty nejprodávanější (jak mezi knihami tak audioknihami), i na to, že knihy z žánru krimi a thrillerů se tu a tam utkají o titul Audiokniha roku, lze soudit, že spíše platí druhá varianta.
Zbytečné kontemplování si však můžeme nechat od cesty, jelikož nová éra, kdy se Voxi pustilo do budování nové poctivé tváře audioknih jedné z nejprodávanějších českých autorek, nejspíš neměla mít dlouhého trvání. Totiž ještě na sklonku roku 2023 se Voxi vrací k vydání v pořadí druhého románu Klevisové a zjara následujícího roku pak i toho třetího, čili posledního zbývajícího. Opakované nadšení, jaké jsme mohli pocítit při poslechu Vraního oka se ale tentokrát nekoná. Strykovou i v románu Zlodějka příběhů (2023) posloucháme se zájmem, nicméně posluchačský zážitek neustále ruší náhlé změny akustiky, nepříliš obratné střihy, zanechávající dlouhá tichá místa, a ze všeho nejvíc pak ruší špatně přečtená a nikdy neopravená slova. A další srovnání. V předchozí audioknize Vraní oko výsledný dojem umocňuje pestrá paleta hudebních motivů a ruchů v podobě ptačích hlasů. Při poslechu Zlodějky příběhů na nic z toho nenarazíme, přičemž hudbu zastupuje vlastně pouze jeden motiv, v případě potřeby vykrácený na pouhý úvodní akord. Z hlediska vývoje audioknižních vydání jedné autorky jde tedy zcela zjevně krok zpátky.
Sázka na jistotu
Tento předchozí schod je dozajista pro tvůrčí tým pohodlný, jelikož nevyžaduje hledání nových hudebních motivů či ruchů korespondujících s jednotlivými pasážemi (vlastně nevyžaduje ani nijak důkladnou znalost díla a orientaci v něm). Neobsahuje zadávání práce skladatelům, ani přemítání, v čem je právě toto dílo jiné než ta předchozí, stačí pouze pracovat s předem daným mustrem. Snad proto na tomto schodu setrvává i nejnovější audiokniha Dům na samotě (2024).
O důvodech vedoucích k této regresi lze pouze spekulovat, což ostatně není cílem tohoto článku. Tím by mělo být zhodnocení, kam dospěla proměna audioknižních vydání děl Michaely Klevisové. Odpovědí je, že bezesporu k jistotě. Kreativní přístup vyžaduje znovu a znovu zhodnocovat, co potřebuje to které dílo, a může se snadno stát, že se snaha mine účinkem nebo se nesetká s ohlasem posluchačů. Tento nový, poslední přístup je opatrný, ale udržitelný, za předpokladu, že se přípravě, interpretaci, režii i střihu bude věnovat patřičná péče.