A jak se herci na natáčení připravovali? „Já si text čtu nahlas, abych se slyšel a abych slyšel intonace. Protože když je to jednohlasá četba, je třeba udržet proměnlivost interpretace – jsou tam úvahy, popis situací, děje, přímé řeči, dialogy… To všechno musíte nějak diferencovat. V dialogu nesmíte přímo hrát všechny figury, ale přece jenom je od sebe musíte odlišit. Některé věci si člověk opakuje několikrát, aby to dostal do uší i do projevu, aby to získalo logiku,“ vylíčil Jan Kanyza svou metodu. Pečlivou práci za mikrofonem si oblíbil i Kajetán Písařovic. „Kdybych byl někdy v životě postavený před rozhodnutí, že by za mnou přišel Bůh divadla a řekl mi: ‘Jsi vyučený herec a teď si musíš vybrat jen jednu z disciplín, kterou budeš dělat. Co to bude?ʼ Asi bych zůstal u četby, protože je podle mě strašně svobodná. A když máte velké štěstí a sejdete se s dobrým textem a s dobrým režisérem – což se u Pana Mercedese povedlo –, uděláte z posluchače diváka. Zazní příběh, ale jakou si uděláte vizuální představu, je jen na vás,“ prozradil narátor. A Jan Kanyza k tomu dodává: „Jako kluk jsem míval rád rozhlasové hry a pohádky nebo četby na pokračování, kdy je člověk soustředěný u rádia, a vlastně si z toho, co slyší, promítá film ve své hlavě. Právě proto, že tam obrázky nejsou, má poslech daleko větší půvab než televize.“
Nahrávku doprovází originální soundtrack v duchu Rhytm and Blues s hrubším základem, který staví na rozhárané souhře hned tří kytar. Nejvýraznější je zvuk naboostrované elektrické kytary, jíž svým typickým zvukem doplňují steel nebo akustické sestry. V líném tempu se převalují a roztahují jako smečka různobarevných koček při siestě, zaprášený rytmus obohacuje rattlesnake chrastidlo či foukací harmonika a celkem pak rezonují dozvuky kvílících pneumatik.
