Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. V první jede rodina Fílekových na výlet do brněnské zoologické zahrady a otec Adam se chce po cestě zastavit u devíti křížů, aby zakusil tajemnou atmosféru na vlastní kůži. Během dlouhé cesty vypráví manželce a dvěma dětem příběh, který se k tomuto místu váže. Díky jeho vyprávění se časově přesouváme do roku 1540 a sledujeme rodící se lásku mezi obchodníkem Petrem a mladičkou Miladou, jejíž otec Petrovi zachránil život a nabídl mu azyl na jeho statku.

Přestože by podle všeho měl mít Roman Kulich se psaním zkušenosti, není to na Devíti křížích poznat. Známá pověst je neúměrně natahována a čtenář má několikrát pocit, že se vůbec nic neděje. Často se také opakují informace, takže například kdykoli se mluví o Adamově synovi, dozvíme se, že je jiný, opožděný, nemocný nebo retardovaný. Zároveň autor při každé možné příležitosti zmiňuje, jak je Adam skvělý vypravěč. Bohužel Kulich není dobrý vypravěč, a tak se jeho kniha utápí v popisech a nezáživných, často i nelogických dialozích. Celek nezachrání ani víceméně originální závěr, který ale ještě více posiluje dojem umělého nabalování motivů a linek a prodlužování děje s cílem co nejvíce čtenáře překvapit. A přestože jde o nečekané rozuzlení, mohlo se s ním v rámci celku pracovat rafinovaněji.

Knižní vydání v Argu redigoval Jiří Popiolek (odpovědná redaktorka Hana Zahradníková). Oba mohli mnoho věcí zachránit, ale nestalo se tak. Kulich ústy Adama několikrát tvrdí, že příběh o devíti křížích je legenda, což je po významové stránce nesmysl. Autor měl zřejmě na mysli pověst. Zvláštní se také zdá, že Petr píše své milé dopisy na papír, zatímco vzkaz svému kamarádovi „naškrábe na kus kůže“. Přestože se příběh částečně odehrává v roce 1540, řeč a chování postav tomu ani v nejmenším neodpovídá. Ano, obsahově jde o vyprávění otce Adama, ale formálně jde o dvě oddělené dějové linky. Kdyby Adamovo vyprávění bylo přerušováno dalšími spolucestujícími, daly by se přimhouřit oči. Takto je to ale neobhajitelné, a to ani v kontextu závěru. Těžko si lze představit, že v polovině 16. století bude mít vesnická dívka bělostné zuby nebo, že se bude vyjadřovat s jasným sexuálním podtextem. Vrcholem je pak vyjádření Miladiny matky: „Hned první den chceš dělat hovno a ještě se vineš k mé dceři, ty raple.“ Výtky týkající se stylu mluvy však mohou směřovat také za překladatelem Robertem Pilchem, protože jeho vliv na vydaný text byl v tomto směru zcela jistě nemalý (kniha byla přeložena ze slovenského rukopisu a rovnou vydána česky). Ani on ale nepředvedl nejlepší výkon, a tak můžeme v textu číst perličky typu: strakatá tma / šťavnatě bujaře vykřikl / kvasící hrneček strachu nebo ostře vystrčené boky.
 
Je překvapivé, že se tak nezáživnou, nesmyslnou a nekvalitně přeloženou knihu, jakou je Devět křížů, rozhodlo audioknižně vydat OneHotBook, protože všechny výše zmíněné nedostatky se přelévají i do ní. Je pravda, že zkušený narátor by i takový text mohl povýšit, aby posluchače bavil. To by ale režisérka Natália Deáková nesměla obsadit Kryštofa Rímského, interpreta vypravěčským uměním téměř nepolíbeného. Rímský nejenže čte text naprosto bez emocí a často s „nečistou“ výslovností, ale zároveň také zcela nepochopitelně frázuje, takže to vypadá, jako by text předčítal robot. Opět se musíme jako recipienti ptát, proč je nám neustále vtloukáno do hlavy, že Adam je skvělý vypravěč, když to nedokazuje ani text a už vůbec ne jeho audioknižní narátor. Na vrub Rímského je však třeba dodat, že v dialozích je interpret herecky vynalézavější (zejména v lince z roku 1540), poslouchá se v nich mnohem příjemněji a dokáže zaujmout.

Technická stránka audioknihy také značně pokulhává. Nahrávka je nedostatečně vyčištěná a je v ní mimo jiné slyšet pohyb narátora. S pečlivým střihem se zvukový mistr také nenamáhal, což se projevuje ve špatném navázání mluveného slova, rozdílných hlasitostech, nevhodně dlouhých pauzách nebo ve zdvojených nádeších. Hudba, která tematicky odpovídá tajemné atmosféře, je příjemným zpestřením jinak vcelku nezáživné audioknihy, avšak i s ní se pracuje poměrně nešikovně. Často je zacyklená do smyčky, anebo je násilně ustřižená – nekončí postupným fadem nebo tzv. do tečky. Ledabylost, s jakou knižní i audioknižní tvůrci ke Kulichovu příběhu přistoupili, si však platící recipienti rozhodně nezaslouží. A přitom by se z autorova nápadu dalo přísnou redakční prací „vykřesat“ mnohem víc.