Soubor kratičkých i o něco delších povídek a veselých příhod obyvatel jednoho městečka, ve kterém je všechno prazvláštně zašmodrchané, vydal jejich autor pod názvem Kronika města Kocourkova poprvé už v roce 1947. Pro Ondřeje Sekoru šlo možná o do jisté míry terapii po tom, co prožil poslední léta války v pracovním táboře. Tohoto všeuměla a všestranně nadaného člověka (kromě novinařiny rovněž psal a ilustroval, patřil ale také k prvním propagátorům a trenérům rugby u nás) proslavily na poli dětské literatury zejména příběhy z hmyzího prostředí. Vedle asi nejznámějšího Ferdy Mravence z roku 1936 a o tři roky mladších Trampot brouka Pytlíka je ale jedním z jeho nejoblíbenějších a dodnes vydávaných příběhů právě Kronika města Kocourkova. Na rozdíl od jeho další tvorby (Jak se uhlí pohněvalo, Pohádka o stromech a větru, O zlém brouku Bramborouku) bezprostředně ovlivněné změnou politického systému, na které se Sekora svými texty rovněž aktivně podílel, nenesou tyto příběhy otisk své doby a jsou díky tomu nadčasové. Je jen ironií osudu, že mnohé literární kocourkovské přešlapy dokázali později Sekorovi spolustraníci při budování nových pořádků sami uvést v reálný život.
 
Dětem se dnes na audioknižním trhu nabízí několik kocourkovských nahrávek. Rozhlasovou dramatizaci Jany Dvořákové Kocourkov z roku 1988 donedávna doplňovala jen o šest let starší četba Františka Filipovského Veselé příběhy města Kocourkova vydaná Supraphonem. Před nedávnem je ale doplnila zbrusu nová audiokniha z dílny vydavatelství OneHotBook, kterou načetl Oldřich Kaiser. Do značné míry by ale bylo přesnější říct, že ji spíše „zahrál“, protože vzhledem k množství hlasových poloh, které interpret dokázal před mikrofonem rozvinout, se zdá být téměř nemožné, aby je měl na svědomí pouze jediný interpret. Znalci Kaiserovy rozhlasové a audioknižní tvorby ale dobře vědí, čeho všeho je tento poslední držitel ocenění pro nejlepšího interpreta v rámci ocenění Audiokniha roku (za četbu Kmotra) ve studiu schopen. Stejně tak, jako bude jeho živé podání bavit dětské posluchače, ocení jeho výkon i dospělí. Devět vybraných příběhů z knihy se v jeho podání mění v širokou komediální divadelní scénu, nebo herecký koncert, protože by si díky svým hlasovým dispozicím Kaiser snad dokázal sám zahrát celý orchestr.
 
V režii Michala Bureše, který z interpreta dostal to nejlepší právě ve výše zmíněném gangsterském románu Maria Puza, se zde Kaiser opět představuje ve skvělé formě, byť vzhledem k odlišnosti žánrů se musel k četbě pro děti logicky postavit jinak. K humoristickému textu přistupuje s lehkostí, ale i rozvahou, pečlivě dbá na výslovnost a důsledně rytmizuje text tak, aby docílil jeho správného vyznění. Přímo ukázkově pracuje s pauzami, odmlkami a důrazy, čehož si ale běžný posluchač díky rozvernosti jeho projevu možná zprvu ani nevšimne. Oldřich Kaiser se zdánlivě nezkrotnou, ve skutečnosti však bravurně ovládanou a po přesně odměřených kapkách dávkovanou, energií nadšeně provolává slávu konšelům, zkroušeně komentuje nezdařený výsledek snažení obyvatel, nevrle bručí, koktá, šišlá nebo obdivně vzdychá. Chvílemi si dokonce i prozpěvuje. Mění hlasy ve vteřině tak, že se to zdá být až nemožné. A tím vším dokonale baví velké i malé posluchače. Jako vesnická kapela pak zní hudební doprovod, který obstarává především předělové melodie a svou rázovitostí podtrhuje výsledný tvar nahrávky.
 
Dají se vůbec na Kronice města Kocourkova najít nějaké mouchy? Spíše jen mušky. Zaprvé je užitý hudební jingle, následující po přečtení úvodu každého příběhu, poněkud hlasitý, více než následné mluvené slovo a i dokonce i než závěrečná melodie. K úplné dokonalosti by pak už postačilo mít jen v digitální distribuci popsané názvy jednotlivých příběhů tak, aby se k nim dalo snáze vracet. Celkově vzato jsou to ale drobnosti, protože najít skutečné chyby v Kronice města Kocourkova je ještě těžší úkol, než najít moudrého v řadách kocourkovských radních.