Kriminální, vlastně až špionážní příběh ze světa, v němž si „pravda a lež tak dlouho vyměňují znaménka, až je nakonec nemožné udělat si v čemkoli jasno,“ zakončuje sérii, jejíž autor patřil k význačným intelektuálům své doby a jehož popis světa, ke kterému používá žánrové psaní, se bude jistě ještě dlouho těšit čtenářské přízni, ale i zkoumání teoretiků literatury a kultury. Henning Mankell totiž zjevně není jen tak obyčejný žánrový autor, přestože jeho dílo v drtivé většině reprezentují právě detektivky a (politické) thrillery.
 
Mnohem spíš navazuje na tradici, jíž byli před ním součástí třeba Friedrich Dürrenmatt (např. Soudce a jeho kat, zvukově zpracovaný jako zajímavá rozhlasová detektivka s Rudolfem Hrušínským v roce 1994) nebo Graham Greene (mj. skvělý špionážní thriller Lidský faktor, jehož dramatizované zpracování režiséra Jiřího Bergera z roku 1993 s Jiřím Adamírou v hlavní roli dodnes patří k naprostým klenotům českého mluveného slova). Dürrenmatt své „detektivkářské“ snažení vysvětloval jednak nutností přiblížit svá témata masovému publiku, jednak vhodností kriminálního žánru k tematizování a zkoumání lidského chování, morálky a sklonům páchat zlo. A to lze úspěšně vztáhnout i na všechny autory, které zde zmiňujeme.
 
Krom toho Mankell navazuje i na sociálně-kritické detektivky, které v jeho rodném jazyce psali dvě desetiletí před ním manželé Maj Sjöwallová a Per Wählöö. Jejich deset románů s komisařem Martinem Beckem dalo světu vědět o severské krimi dlouho předtím, než se – většinou v dryáčnické a ultranásilné podobě – etablovala jako populární subžánr.
 
Aby nedošlo k omylu – Neklidný muž (tak jako prakticky jakákoli jiná kniha ze série) je v první řadě výborná a napínavá detektivka s dobrou zápletkou a není nic snazšího, než ji číst právě „jen“ jako takovou – jako literární šarádu, v níž se čtenář utkává s autorem v zápasu o pochopení děje, který je klasicky pouze naznačen prostřednictvím stop. Jenže i tentokrát je středobodem knihy samotná postava Kurta Wallandera, ať už jako policejního vyšetřovatele, tak i jako lidské bytosti – a v tom jde o postavu svým způsobem modelovou.
 
Wallander prožívá na pozadí kriminálního příběhu osobní události (např. koupi domu či narození vnuka) a především je konfrontován a v posledu i sám sebe konfrontuje se stárnutím a s ním spojenými obavami. Tedy především s hrozící ztrátou kognitivních schopností i fyzickým chátráním, které jsou ilustrovány řadou drobných i větších dějových odboček (třeba tou, v níž Wallander v opilosti zapomene v hospodě svou služební zbraň) a také notnou dávkou introspekce. Na tu jsme u Mankella zvyklí a je jednou z charakteristik jeho do důsledků domyšleného psaní s obrovským přesahem z žánrové do vpravdě umělecké literatury.
 
Vnitřní svět komisaře Wallandera je založen na kontrastu: pochybující, často i zmatený a neklidný muž neschopný mentálně ani citově pojmout leckterou obyčejnou událost vlastního života je oproti tomu profesně víc než zdatný kriminalista, kterého ale vyřešení případu většinou nijak nepovzbuzuje. Právě naopak, finesy vrahů a jiných zločinců mu nahánějí strach a na konci jeho případů mu zbývá smutek – na rozdíl od „smutku poručíka Borůvky“ Josefa Škvoreckého, který plynul z rozpaků nad obecnou lidskou hanebností, však ten Wallanderův plyne z hrůzy nad stavem světa i nad tím, nakolik je svobodnou vůlí nadaný jedinec nakonec už jen manipulován a zmítán v šachové partii velkých dějin, jejichž není významnou součástí, ale pouhým bezbranným pěšcem.
   
Každopádně jde o legitimní cestu, jak knihu převést na zvukový nosič. A nutno říci, že se postupně ukázala jako velmi nosná s tím, jak se celá série, řečeno hudební terminologií, čím dál víc nořila do mollových tónin, jak stále smutnější se jejímu autorovi jevila realita, v které vznikala.