Zpět

Legendy pro poslech stvořené

recenze, Přemysl Krejčík, 13.07.2022
Smrt staré Maši
Povídková kniha Vratislava Maňáka Smrt staré Maši vzbudila ihned po svém vydání slušný mediální ohlas a od té doby také sklízí veskrze nadšené recenze. Vydání šesté autorovy knihy se stalo do značné míry literární událostí. Že jsme se relativně brzy po knižní dočkali i audioknižní verze tedy není žádným velkým překvapením.
Vratislav Maňák patří na české literární scéně k autorům právem oceňovaným za vytříbený jazyk a styl. Hned za svůj debut, sbírku povídek Šaty z igelitu, obdržel Cenu Jiřího Ortena, román Rubikova kostka mu vynesl nominaci na Cenu Evropské unie za literaturu, dětská kniha Muž z hodin zase nominaci na Magnesii Literu. Poslední dvě jmenované mohou znát i posluchači z jejich rozhlasových úprav, stejně jako původní Maňákovy rozhlasové seriály Co se skrývá pod břečťanem a Martin a dvířka do pohlednic (později vyšel i knižně pod názvem Expedice z pohlednice).
 
Audioknižním posluchačům se však Vratislav Maňák představuje až letos, a to zmíněnou nejnovější sbírkou krátkých próz, která spojuje jejich mytické, baladické či legendové vyznění. Ty autor do jisté míry převypravuje, aktualizuje, pojímá zcela po svém a ačkoli jsou zpravidla zasazeny do ne zcela konkretizované minulosti, odehrávají se v časech historických. Jejich vyznění si klade za cíl obsáhnout neduhy soudobého člověka a jeho světa a skrze ně promluvit k současnému čtenáři/posluchači. Texty, které i při tichém čtení působí jako přímo stvořené k vyprávění a poslouchání, publikovalo letos v knižní podobě nakladatelství Host, následného vydání audioknihy Smrt staré Maši se ujal OneHotBook. Audioknihu v režii Michala Bureše vypráví hned šest hereckých osobností.
 
V úvodní povídce O smrti staré Maši, pojednávající o Panně Marii, která přežila svůj odkaz i „dějinnou úlohu“, zvolil interpret Jaroslav Plesl naléhavou dikci a mírně ironický (avšak na správných místech láskyplný) tón, což překvapivě dobře dokresluje náladu textu. Osobně bych takovou polohu nečekal, avšak Maňákovy texty jsou různému způsobu interpretování poměrně široce otevřené a zvolená tomuto konkrétnímu dává nový, velmi přiléhavý rozměr. Avšak zejména přímé řeči, kterých není v povídce mnoho (mluvíme především o epizodních postavách úředníka a staré zelinářky), jsou v Pleslově podání skutečně excelentní. Následující O tetřevích perlách, v pojetí Ondřeje Brouska, velmi autentický evokuje venkovské povídačky i hospodskou atmosféru ze starých časů. Brouskovi výborně sedí drsné postavy venkovanů, díky nimž povídka místy zní, jako by byla načtena různými herci, nikoli jen jediným. Společně s úvodním možná nejsilnější text celého souboru, O kupci a ševci, svěřil režisér Jiřímu Lábusovi. Jeho způsob vyprávění ještě více vyzdvihuje pohádkové vyznění této prózy, neboť právě dikci, jako kdyby četl pohádku, Lábus nasadil. Tím se ještě více zvyšuje záměrný kontrast mezi stylem, jakým je próza napsána, a jejím drsným vyzněním.
 

Druhou trojici textů otevírá O dvou modrých minaretech, povídka čerpající z arabské tematiky (zejména lákavého tajemna obestírajícího postavy dervišů) a hlásící se k „vyprávění jako oslavě vyprávění“. Tu načetl Jan Vlasák, který mimo jiné nedávno interpretoval příběh Ostrov Biancy Bellové, vycházející ze stejných tendencí současné české literatury. Vlasákův projev je klidný, příjemný, avšak vedle ostatních interpretů se může jevit možná až příliš pozvolný a pomalý. Štafetu jako pátý přebírá Petr Čtvrtníček, který pro „legendu z Branibor“ O zaječí kožce nasadil hrubší hlas, posazený o něco níže, než je pro Čtvrtníčka přirozené. Výsledek je ovšem velmi atraktivní, čemuž napomáhá i jistá naléhavost projevu, která až hypnoticky přitahuje a drží posluchačovu pozornost. Vratislav Maňák uzavírá knihu prózou O Žitovi, jenž je variací na pověst o kejklích jmenovaného legendárního kouzelníka staré Prahy. Interpretace se ujal Daniel Bambas, jehož projev je profesionální a – přestože zmíněný nevyčnívá tolik jako třeba Plesl či Čtvrtníček – cokoli negativního by na něm i zkušený posluchač hledal marně, naopak jde o výkon velmi kvalitní.
 
Stejně, jako povídky samy, je pestrá i použitá hudba. Každá povídka dostala vlastní hudební předěly, žánrově různorodé a vždy odpovídající náladě Maňákova textu. Avšak i z hudby je znát, jak je pro texty příznačné, že nejde o skutečné pověsti, ale o jakési pseudopověsti, aktualizované a vypovídající o našem současném světě. Příkladem může být poslední povídka, kterou doprovází hudba inspirovaná tou středověkou, přestože v ní znatelně slyšíme moderní prvky. To napovídá, že nejen při projevu interpretů ale i s výběrem hudby se pracovalo s porozuměním textu a s vědomím, jakou hru Maňák rozehrává se svým čtenářem, což se beze zbytku podařilo převést i do audioknižního zpracování.