Herbert George Wells patří k praotcům literární fantastiky, ne nadarmo se science fiction často v základu dělí na dvě větve, pojmenované po –  ve své době – nejzásadnějších tvůrcích. Zatímco verneovská větev se zabývá (zjednodušeně řečeno) dobrodružstvím z technického hlediska a lidé a jejich osudy jsou často jen stafáží pro předvádění hypotetických vynálezů budoucnosti, ve wellsovské větvi je tomu do značné míry obráceně. Technická stránka science fiction díla je jen nezbytnost, jádro pudla se ukrývá někde jinde: Ve zkoumání člověka a lidského společenství, v tázání se po psychologii jedince nebo davu, v otázkách, kam nás budoucnost posune nejen po stránce vynálezů, ale hlavně co vynálezy udělají s křehkou lidskou duší.
 
Sám H. G. Wells se navíc často ani tak nezajímal o dopad vynálezů, ale obecně o vývoj lidstva, přičemž se v jeho díle odrážely silné levicové názory, což platí vrchovatou mírou i o jinak naprosto přelomovém Stroji času. Když už se věnoval technologiím, byl často naprostým vizionářem (jak už se to tak autorům science fiction zkrátka někdy stává) a předvídal mnohé vynálezy, na které vědci v jeho době snad ještě ani nepomýšleli. Byť na stroj času stále teprve čekáme – nebo přinejmenším jako široká veřejnost si nejsme jeho existence vědomi – stejnojmenný Wellsův román je nehynoucí klasikou, přestože poprvé vyšel před sto dvaceti osmi lety.
 
Příběh nedlouhého románu Stroj času je poměrně známý, připomeňme si alespoň to nejzákladnější, ať zároveň neprozradíme příliš těm, kdo se s dílem ještě nesetkali (nebo se v horším případě setkali jen s významově i dějově silně posunutou filmovou adaptací). Hlavním hrdinou příběhu je vynálezce – jeho jméno tu nezazní, autor ho označuje výhradně slovy Poutník v čase – který společnosti různých učenců nejprve ukáže svůj nejnovější výtvor, stroj času, pak jim vypráví, co s ním zažil. Vypravil se do daleké budoucnosti, konkrétně až do převzdáleného roku 802 701 (slovy osm set dva tisíc sedm set jedna). Tam se setkal s jemnými a krásnými potomky lidí, rasou eloiů, kteří žijí v (téměř) bezstarostném světě, kde si jen hrají, užívají a až na děs ve tmě je nic netrápí. A pak je tu ta druhá vývojová větev lidí – tupí a děsiví morloci, žijící v podzemí a eloiům podřízení. Vztah mezi nimi je však ještě o něco děsivější (a ve vyznění symboličtější), než je na první pohled patrné. Poutník zde stráví týden, načež je nucen prchnout, krátce se podívá ještě do mnohem vzdálenější budoucnosti, a pak se vrací nazpět, aby o tom mohl vyprávět.
   
Audioknihu načetl Alexej Pyško, známý herec, audioknižní interpret, ale v první řadě dabér, jehož nezaměnitelný hlas zná v Česku téměř každý. Nejvíce je spjat s hollywoodskou hvězdou Brucem Willisem, jehož hlasem se stal pro české publikům téměř ve všech Willisových filmech.
 
Wellsův Stroj času čte profesionálně, nedělá chyby a obecně se velice příjemně poslouchá, jak se od profesionála jeho formátu dá očekávat. I tak se ovšem nelze ubránit dojmu, že se nejedná zrovna o jeho životní výkon. Interpret vypráví možná až příliš pozvolně a v popisných pasážích má tendence sklouzávat k monotónnosti a občas i jakési unavenosti, až se jeho hluboký příjemný hlas – Pyškova nezaměnitelná deviza – místy může zdát trochu ukolébávající. Emocí se dočkáme spíše v dialozích, tam Pyško nechává nahlédnout do svého jindy širokého fondu hlasového herectví, jenže ono těch dialogů ve Stroji času není zas tak moc. Výsledkem je sice nahrávka, která se poslouchá dobře a pro dílo takového významu je více než důstojná, avšak má své rezervy. Což je škoda, protože víme, co Pyško dokáže a zůstává tak trochu pachuť nad tím, že nepodal stoprocentní výkon, co se energičnosti projevu týká. Na druhou stranu ale toto na kratším prostoru až tolik nevadí (nahrávka má čtyři hodiny), a tak klady Pyškova projevu spíše převažují, a kdo by si rád jeden z nejzásadnějších románů science fiction připomněl (nebo se s ním teprve seznámil), toho by zmíněné drobné zápory rozhodně neměly odradit.