Tympanum již roku 2008 vydalo autorovu možná nejslavnější novelu Stařec a moře v interpretaci nezapomenutelného a vždy brilantního Ladislava Mrkvičky. Letos přišlo po delší odmlce hned se dvěma tituly. S ikonickým válečným románem Sbohem, armádo! (v interpretaci Dušana Sitka) a vedle toho s možná o něco méně notoricky známou knihou Zelené pahorky africké – autorovým autobiografickým vyprávěním, v němž se setkává většina esencí Hemingwayova spisovatelského naturelu od brilantních pozorovatelských schopností přes barvité popisy či vtahující dialogy až k novinářské stručnosti a zdánlivé odtažitosti. V díle se mísí krásná divokost přírody s úvahami o literatuře a psaní, tedy s do jisté míry kontrastním světem zcela jiné krásy: té intelektuální a veskrze uměle vystavěné. Setkání na první pohled zcela odlišných estetik je tím, co dělá ze Zelených pahorků afrických tolik svébytné a pozoruhodné dílo, které si po právu zaslouží své místo na piedestalu moderních klasik.
 
Audioknižní převyprávění díla svěřil vydavatel Tomáši Černému, známému především z práce v Českém rozhlase, kde patří k velmi oblíbeným moderátorům. Narátor ovšem není nováčkem ani ve světě audioknih, kterých má na kontě více než desítku.
 
Tomáš Černý má nadmíru příjemný hlas, což je znát od prvních vět a celých téměř devět hodin, které nahrávka trvá, se poslouchá velice hezky. Občas má ale narátor (zejména v popisných pasážích) tendence být maličko nezáživný, nelze si nevšimnout také místy ne úplně správně dělaných pauz, které zkušenějšího posluchače takříkajíc trknou. Sem tam se také nemohu ubránit pocitu, že Tomáš Černý ne vždy správně vystihl intonaci různých momentů – to se naštěstí stává jen vzácně, často je naopak záhodno kvitovat, jak si drobnými změnami intonace s textem pohrává a jeho náladu dovede vystihnout naopak opravdu dobře. Na druhou stranu též bezchybná výslovnost a srozumitelnost projevu, a zejména již zmíněná příjemná barva hlasu, jsou největšími devizami celého poslechu.
   
K duhu lze interpretovi přičíst i dialogy, v nichž Tomáš Černý sice jednotlivé postavy rozlišuje opravdu jen velmi mírně a s emocemi to obvykle příliš nepřehání (což nepovažuji za chybu), přesto jeho debaty mezi postavami zvláštním způsobem velice dobře fungují a jsou k poslechu příjemné a mnohem zábavněji podané než některé pasáže popisné.
 
Výsledkem je audiokniha, na které by se sice dalo leccos drobně zlepšit a její pomalé tempo určitě nebude všem posluchačům a posluchačkám vyhovovat, klady však obecně výrazně převažují. Knihu si vychutnají zvláště ti posluchači a posluchačky, kterým nevadí pomalejší tempo. To na jednu stranu poměrně dobře ladí s obsahem (tedy na kombinaci akce s kontemplativními úvahami a častými popisy africké přírody). Zároveň je ale třeba dodat, že poslechneme-li si Černého nadstandardní výkon v jiných audioknihách (například Gaimanovo Nepropadejte panice či Mimochodem Woodyho Allena), kde nasadil o poznání rychlejší tempo, může v nás zůstat pocit, že i Zelené pahorky africké by zvládl načíst o kus chytlavěji.