Detektivce se během její bohaté historie rozhodně nevyhnula řada krizí i epických obrození. Když v roce 1929 přišel anglický katolický kněz Ronald Knox se svým desaterem pro autory detektivek, u nás významně zpopularizovaným Josefem Škvoreckým, tvořili žánroví autoři šílený masokombinát, jehož výdobytky snad až příliš připomínaly zlevněné produkty industrializovaného zpracovatelského průmyslu. Mezi atributy tehdejší produkce patřily tak neuvěřitelné výstřelky jako vraždící dvojníci, náhle objevené tajné chodby, v poslední chvíli se zjevivší vrahové a několikastránkové popisy těžko uvěřitelných vražedných mechanismů, nezřídka s nákresem.
 
Tehdy detektivku vedle úžasné drsné školy zachraňovali jednotliví géniové, kteří mnohdy – ať už parodicky, nebo čistě novátorsky – dokázali i jednotlivé žánrové prohřešky integrovat do svých děl tak, že se náhle staly životným prvkem konstrukcí. Dnes drsnou školu supluje nová tradice severských sociálně-kritických detektivek reprezentovaná třeba Heningem Mankelem a do popředí žánrových klišé se dostávají detektiv – troska a zápletka se sériovým vrahem. A i dnes zachraňují čest žánru jednotlivci.
 
Když v roce 2009 vyšel česky – a záhy i jako audiokniha – Dvojitý kříž Chrise Cartera, zdálo se, že na scénu vstoupil právě jeden ze zachránců. A to se do značné míry jeho dalšími romány potvrdilo. Přitom Carterovy knihy jsou vlastně přehlídka klišé: Hlavní hrdina Robert Hunter je holmesovsky geniální, trpí vleklou nespavostí a málokdy sáhne vedle. Jeho „watson“ Andy Garcia je sice inteligentní, avšak jakožto začátečník se od Huntera neustále učí. A všechny do jedné jsou Carterovy knihy o zločinech páchaných velmi, velmi narušenými sériovými vrahy.
 
Důvod, proč se „carterovky“ vymykají běžné produkci, není ani tak obratnost autora jakožto konstruktéra zápletky nebo vypravěče – zde je stěží průměrný. Celý vtip spočívá v tom, že Carter své vrahy zná: tento rodák z brazilské metropole Brasília s italskými kořeny totiž v Ann Arboru poblíž Detroitu na Michiganské univerzitě vystudoval psychologii kriminálního jednání a jako expert státního zastupitelství zkoumal chování bezpočtu zločinců včetně těch nejtěžších. Tuto kariéru ukončil, aby se mohl věnovat dráze profesionálního rockového kytaristy a jen tak mimochodem začal psát.
 
V pořadí šestý román série a osmá vydaná audiokniha Zloba se trochu vymyká celé sérii: Hunterovi dělá místo Garcii parťáka agentka FBI Courtney Taylorová a namísto napínavého pátrání s překvapivým závěrečným odhalením známe identitu sériového vraha od začátku, a dokonce ho máme hezky pod zámkem. Přesto o napětí, zvraty a mrazivé okamžiky nejsme ochuzeni ani tentokrát. A právě v tomto příběhu se ukazuje, že i přes ne zcela realistickou zápletku je znalost psychologie a myšlení zločince tím, čím Carter dokáže z tuctového thrilleru udělat skvělý zážitek.
   
A ano, textu významně pomáhá i audioknižní podoba. Režisér Miloš Vrána obsadil výjimečného Jakuba Saice, který patří k absolutní špičce mezi tuzemskými interprety. Pojetí carterovské série je od začátku velmi svižné, jakoby ve zrychleném tempu, které pohání i ostrá předělová hudba. Saic působí jistě, jeho přednes je navýsost herecký, až vytváří dojem, že posloucháme rozhlasovou hru. Vrcholy interpretace jsou pak akční pasáže, do kterých dokáže promyšlenou modulací hlasu dostat přesně odměřenou dávku napětí a zároveň i vyváženou porci nadsázky, takže se – a omlouvám se za klišovitý příměr – obyčejný sendvič stává kulinářským zážitkem, ba možná i pověstnou manou. 

Jedinou vadou na kráse tohoto příběhu o Hunterově setkání s dávným spolužákem Lucienem, který se chtěl stát legendou masového vraždění, je poněkud hloupá skutečnost, že Zloba dějově předchází románu Nenávist (zhruba o tři a půl roku), který jako audio vyšel už v roce 2021, což by ale u klasického románu s rozuzlením vadilo přece jen víc.
 
Kombinace Jakuba Saice a audioknihy je vždy spolehlivá, v tomhle případě rozhodně vražedně.