Z pohádkové tvorby Jana Wericha je patrně nejznámější sbírka devatenácti převážně humoristických báchorek Fimfárum. Několik známých pohádkových příběhů se do ní ale nedostalo. Jedná se například o Hráškovou princeznu, zpracovanou také roku 1997 Českou televizí jako RumplCimprCampr, či Žluté mužátko. Zdá se, jako by byla tato pohádka poněkud zakletá, protože se k veřejnosti dostávala poněkud složitě a to jak knižně, tak ve zvukové podobě. Tiskem poprvé vyšla v roce 1970 jako součást sbírky Lincoln 1933, ta byla ale záhy stažena z prodeje a náklad až na zlomek výtisků zničen. V Supraphonu vznikla již o dva roky dříve nahrávka s hlasem samotného Wericha, ale ani ta k uším posluchačů ve své době nedoputovala. Poprvé se tak objevila až po autorově smrti v knížce Úsměv klauna roku 1984, audiálně pak zazněla Werichova interpretace prvně v roce 1999 na CD Supraphonu Žluté mužátko, ovšem jako zvláštní hybrid. Některé části originálního záznamu byly totiž nahrazeny nově natočenými party Stelly Zázvorkové. Původní čistě autorská četba spatřila světlo světa nakonec až roku 2007 pod názvem O žlutém mužátku. Tou dobou už ale deset let existovala dramatizovaná rozhlasová pohádka, kterou na motivy Werichova vyprávění napsala Helena Sýkorová. Na své vydání ale čekala dlouhé čtvrtstoletí až do letoška.
 
Werich text Žlutého Mužátka patrně několikrát upravoval, původní podoba možná vznikla již v době jeho emigrace, čemuž by nasvědčovaly narážky na bolest z odloučení a vztah hrdinů k rodné zemi. Poslední verze ale pochází z let 1967-8, přičemž autorské vyprávění Werich oproti  výchozímu textu místy poupravil pro větší pobavení posluchačů. Úprava Heleny Sýkorové vynechává většinu odboček a glos mířících ke stavu společnosti a naopak se soustředí na poetiku Werichovy pohádky. Přestože je příběh původně lidovým vyprávěním, jehož námět zpracovala například Božena Němcová pod názvem Neohrožený Mikeš, orientální zabarvení a fantastické prvky, které do něj Werich dodal, dělají z látky velmi zajímavý materiál pro audiální zpracování.

Toho se v roce 1997 ujal režisér a doyen českých rozhlasových pohádek Karel Weinlich, jenž do příběhu obsadil některé ze svých oblíbených hereckých představitelů. Především šlo o dvojici vypravěčů, kteří na sebe velmi slyšeli. Tomáš Töpfer i Jiří Ornest přistoupili ke svým partům každý s nezaměnitelnou dikcí a jedinečným přístupem, jejich naturel i barvy hlasů se ale bezvadně doplňovaly. Hadžid Jiřího Langmajera je od začátku sebejistým mistrem podfuků, čili habaďúry, překvapí jej přesto vychytralost a zkaženost jeho dvou kamarádů z vojny. Ismaila s Jusufem si zahráli Ivan Trojan a Ivan Gübel a rolí úlisných záporáků se ujali zdá se s velkou chutí. Jako žluté mužátko, které hrdinům strojí zákeřné úklady, aby poté pomáhalo Hadžidovi získat princeznu Amátu, mohou posluchači slyšet Antonína Hardta. Kdo by čekal, že bude zachráněná královská dcera křehkou a jemnou dívkou, přepočítal by se ve Werichově smyslu pro humor. Nepřekvapí proto, že jako svéhlavou a sebevědomou Amátu obsadil Weinlich svou oblíbenkyni Báru Hrzánovou, která si obdobnou úlohu mladé hrdinky střihla i v dětském rozhlasovém seriálu Bratříček Golem.

Oproti nedávno vydanému Fimfáru, na němž je znát současnější, dynamický přístup k nahrávání rozhlasových pohádek, se Žluté Mužátko nese v klidnějším, avšak nijak nudném duchu. Hudební doprovod Petra Mandela vychází i z díla Jaroslava Ježka a vtipně tak propojuje zvukovou podobu nahrávky s autorem předlohy.

Svižná, ironická a s nadsázkou pojatá pohádka v sobě umně kombinuje autorův smysl pro fantastično, klasické pohádkové prvky, to vše zabalené do parodie na populární orientální motivy. Hlavní složkou rozhlasové dramatizace je však vedle humoru především vytříbené herectví všech představitelů.