Porovnávat obě adaptace, tu televizní a tu rozhlasovou, by nebylo k ničemu – jejich tvůrci se s románovou předlohou museli vypořádat každý jinak. Zatímco Markéta Jahodová mohla pro rozhlasovou verzi ponechat text ve víceméně stejné podobě jako v knize, Hynek Bočan musel nabídnout televizním divákům zajímavější podívanou. Té se snažil dosáhnout zejména změnou stavby románu, což se projevilo nejvíce v úplném přepsání hlavní postavy. Rozhlasová četba na pokračování v podání Jany Štěpánkové je své předloze, nejen v tomto ohledu, mnohem blíž.
Román Přítelkyně z domu smutku vychází z autentických zážitků Evy Kantůrkové, která byla od května 1981 více než deset měsíců držena ve vazbě pro údajné podvracení republiky. Během této doby se ve své cele setkávala s ženami, které později, v roce 1984, nechala znovu promlouvat prostřednictvím svého románu. Vypráví v něm o jejich osudech a činech, o jejich pobytu ve vězení. Před čtenářem tak promenují příživnice, zlodějky, překupnice či vražedkyně jako svatí na orloji – objeví se a zase zmizí. Kantůrková nechává svou vlastní postavu a svůj vlastní případ spíše v pozadí. Čtenář se sice dozví základní důvody uvalení vazby, ale o životě Kantůrkové v disentu, o její práci a přátelích, jen velmi povrchně a jakoby mimoděk. Popisem každodenního života v Ruzyni, chování spoluvězenkyň a bachařů, vytváří Kantůrková dokonalou atmosféru nápravně výchovného zařízení počátku osmdesátých let v Československu.
Všechno toto v rozhlasové podobě zůstává. Bezmoc, surovost, násilí, lež, ale i lidskost, pochopení a naděje. Přednes Jany Štěpánkové odpovídá kultivovanosti textu předlohy i životnímu postoji hlavní hrdinky, která se najednou ocitá v cizím a jiném prostředí a setkává se s cizími a jinými lidmi. Všemožně se snaží neslevit ze svých životních zásad. Řídí se, vedle jiných, radou vězněného kněze: aspoň jednou denně povznést mysl nad všednost.
