Zpět

V mysli sériových vrahů

recenze, , 09.06.2022
Já, vrah
Miko, Fabiánová, Biederman, Prokop a Semanský. Pět vrahů. Pět skutečných příběhů. Pět dílů. Tak by se ve stručnosti dala charakterizovat jedna z nejnovějších superprodukcí Audiotéky Já, vrah.
Projekt formálně přebírá mnoho dokumentárních postupů (rozhovory, práce s nahrávkami a podobně), žánrově by tedy seriál Já, vrah bylo možné označit za pět samostatných dokumentárních her, které na jednu stranu vychází z faktických informací a na druhou pracují především v dialozích s určitou mírou autorské licence. Stopáž jednotlivých dílů se pohybuje mezi 34 a 47 minutami, přičemž z hlediska struktury jsou si všechny podobné: jde o dialog mezi vrahem/vražedkyní s vyšetřovatelem, doplněný o výslechy svědků a zejména o zdramatizované pasáže samotných vražd či jiných minulých událostí. Nechybí ani výčet faktických informací v podání skutečných reportérů a moderátorů.
 
Zajímavostí je, že se jednotlivé díly audioseriálu natáčely v reálném prostředí (koupelna, kuchyň atd.). Aby bylo vše co nejautentičtější, zvolili inscenátoři v auditivní tvorbě ne zcela běžný způsob natáčení a dovolili hercům, aby se v prostoru také pohybovali (při ztvárnění samotných vražd dokonce bodali do kusu masa). Všechny tyto drobné detaily se ale znatelně projevují na výsledném tvaru, který je v tomto ohledu zvukově velice naturalistický a skvěle vyvolává vizuální představy.
 
Protože je každý díl postaven na výkonu jiného herce v roli hlavní postavy, bylo více než žádoucí, aby jejich interpretace v sobě odrážela i základní charakterové rysy skutečných vrahů. David Laňka (scénář a režie) a Martin Müller (režie) si tak dali na výběru hlavních interpretů záležet. Ondřej Malý do vraha Mika dokázal vtisknout odpornou zrůdnost. Naoko milý člověk se postupem času stále více zamotává do vlastních lží a stává se z něj sebestředný avšak neschopný vrah. Anna Fialová v roli vražedkyně Fabiánové doslova exceluje. Přestože herečka pracuje s poměrně úspornými prostředky, je z její interpretace patrná smyslnost a koketnost, pomocí kterých si vražedkyně omotávala kolem prstu své mužské oběti. Nyní tyto zbraně využívá, aby ve vězení dosáhla určitých výhod. Zároveň si postupně omotává kolem prstu i posluchače, a to natolik, že recipient může mít nakonec pocit, že obětí nejsou zavraždění, ale sama jejich vražedkyně.
 

Cyril Dobrý (Biederman) a Vojtěch Vondráček (Prokop) budují své postavy podobným způsobem. Z jejich interpretace je znát citelná touha vrahů po zviditelnění, po tom pochlubit se svým jednáním, stejně jako neschopnost soucitu se svými oběťmi. David Novotný představuje Semanského jako v podstatě hodného a milého člověka, kterého ke třem vraždám donutily okolnosti. Novotného interpretace tedy přesně odpovídá odbornému psychologickému posudku, jehož část v závěru dílu zazní. Jeho a Fialové herecký výkon lze označit za nejpřesvědčivější v rámci celé série.

Bohužel ve vedlejších a malých rolích tvůrci tak šťastnou ruku při výběru obsazení neměli. Někteří herci (například Tony Mašek ve 3. dílu nebo Michal Sieczkowski a Hanuš Bor ve 4. dílu) jsou ve svých rolích velice „kožení“ a nedaří se jim dávat slovům správný význam. To v kontextu se zvukovou realističností a zejména ve srovnání se suverénními výkony titulních představitelů působí velice neuvěřitelně.
 
Jediným společným prvkem mezi všemi díly, kromě podobně formálně budované struktury příběhů, je postava vyšetřovatele v podání Davida Švehlíka. Z dramaturgického hlediska však užití této postavy nedává úplně smysl – není například dobře vysvětleno, proč vyšetřovatel za na doživotí odsouzenými vrahy vůbec přichází a ani několikrát se opakující motiv touhy po poznání pravdy není v tomto ohledu zcela uspokojivý. Teprve v posledním 5. díle se posluchač dozvídá, že detektiv dostal nabídku své případy zpracovat do podoby seriálu, a proto se jimi probírá. Toto vysvětlení však ale přichází poměrně pozdě. Zároveň jeho návštěva vyvolává dojem, že všechny případy vyšetřoval jeden detektiv, což vzhledem k rozptýlenosti případů po celé republice není dost dobře možné.
 
To však neznamená, že by Švehlík zahrál svou postavu špatně. Jeho vyšetřovatel je unavený muž středního věku, který svou prací žije a po všech těch letech u policie ho nic nemůže překvapit. Proti jeho ztvárnění však jde například scénář 4. dílu, kde je i on zaskočen surovostí vražd. Tak zkušeného detektiva, jak je zde postava vyšetřovatele vykreslena, by ale něco takového překvapit přece nemělo. Bohužel navzdory Švehlíkovu dobrému výkonu je nutné konstatovat, že na rozdíl od vrahů působí postava vyšetřovatele scenáristicky značně nedomyšleně, jako by se tvůrci na poslední chvíli snažili jednotlivé díly tímto způsobem propojit.
 
Kuriózní je v tomto ohledu také postava dozorce v podání Ladislava Cigánka. Jak je možné, že stejný dozorce přivádí za vyšetřovatelem jak mužské vrahy, tak i Fabiánovou? To jsou všichni ve stejné věznici? Mohlo by se zdát, že tohle jsou nepodstatné drobnosti, které nemají na výsledek žádný vliv, avšak opak je pravdou. Právě tyto drobnosti totiž degradují výsledný tvar. Z vysoce realisticky pojatého díla založeného na skutečných událostech s vynikajícími hereckými výkony hlavních představitelů se vinou těchto drobností stává audiohra s nedotaženým scénářem a znatelně chybějící rukou dramaturga. Je to obrovská škoda, protože nápad na sérii Já, vrah měl ve všech ohledech velký potenciál navázat na úspěch loňského Agenta od Jiřího Havelky.