Každý, kdo zná alespoň rámcově Rudišovu tvorbu, dobře ví, jak důležitý motiv v jeho textech představuje železnice – od letmých zmínek přes postavu Aloise Nebela, výpravčího a hlavního hrdiny stejnojmenné trilogie grafických románů, které vznikaly v letech 2003–2009 ve spolupráci s výtvarníkem Jaromírem Švejdíkem alias Jaromírem 99, až po právem široce oceňovaný román Winterbergova poslední cesta, kde cestování po železnici podle starého bedekru tvoří rámec i zdůvodnění dobře vystavěné beletrizované úvahy o moderních evropských dějinách a jejich odrazu v historii individuálního života.

Není proto žádným překvapením, že železnice tvoří kostru i tohoto Rudišova vpravdě zážitkového a zažitého vyprávění. V jistém smyslu jde o třetí díl Winterberga, kdy k propracovanému románu přidal zhuštěný přístavek v podobě krátké novely Trieste Centrale a nyní se čtenářům rozhodl vyprávět o železnici, která jako by v jeho představě světa tvořila žilní řečiště organicky působící Evropy. O železnici, po níž nadšeně a často cestuje jeden původem český, avšak německy píšící a evropsky myslící spisovatel, což znamená především pozorovatel, který svým pozorováním a svědectvím realitu nejen zprostředkovává, ale i zásadním způsobem vytváří jakožto artefakt.

Osobní motivy – strýc u dráhy, oční vada, která mu znemožnila dát se na profesní dráhu železničáře, nebo i jen prosté vyznání lásky či obdivu k nějaké trati, krajině či konkrétnímu člověku – se mísí s poučenými výklady i řadou zajímavostí. Rudiš neváhá uvést výběr nápojů v nádražní restauraci nebo popsat technikálie lokomotivy, aby vzápětí jakoby mimochodem povyprávěl o poslední cestě maršála Tita z Lublaně do Bělehradu či dal k lepšímu historku o tom, jak James Joyce nocoval na lavičce, když mu nešťastnou náhodou v mezistanici ujel vlak. Tímto mozaikovitým, na první pohled chaotickým vyprávěním, které je však velmi dobře rozmyšlené a dávkované, přenáší na čtenáře své vlastní nadšení a zejména díky němu dokáže dobře zrcadlit všechny ty malé příběhy v tzv. velkých dějinách – nikoli však už příběhy smyšlených postav, ale skutečných lidí, které potkal nebo o kterých četl – natolik skutečných, nakolik je to v beletrii možné.
 
Rudiš má všeobecně neobyčejné štěstí na audiozpracování svých textů. Kromě zmiňované Winterbergerovy poslední cesty oceněné i zásluhou výtečného Pavla Baťka jako Audiokniha roku 2021 v kategorii jednohlasé četby se sluší připomenout toutéž cenou pro rok 2018 ozdobenou zvukovou podobu vtipné novely Český ráj načtené až nelidsky dobrým Petrem Čtvrtníčkem a Národní třídu zprostředkovanou výtečným výkonem Hynka Čermáka, jemuž víc než zdatně sekunduje Kristýna Frejová.

Audiokniha vyšla u vydavatelství OneHotBook souběžně s pěkným papírovým vydáním v nezávislém nakladatelství Labyrint. Tentokrát má ve zvukové podobě premiéru Rudiš sebe-interpret, aneb došlo na tzv. autorské čtení. To může být (a většinou bývá) kámen úrazu, zde se však jedná o nejlepší možnou volbu. Rudiš není ani zdaleka profesionál, ale rovněž ho nelze považovat za někoho, kdo je veřejným vystupováním nepolíbený: množství veřejných čtení nebo účinkování ve výtečné kapele Kafka Band by zocelilo i menší talent, než jaký se nám momentálně představuje. A vskutku, od první chvíle se posluchači dostává porce autentického, nakažlivě nadšeného vyprávění, které jde přerušit jen s obtížemi a které nakonec vyvolá smutek, protože po necelých sedmi hodinách skončí. Výkon je to obdivuhodný i proto, že Rudiš nečte vlastní text, nýbrž jeho český překlad, který je kongeniálním dílem jeho dvorní překladatelky Michaely Škultéty. Nad hladkým průběhem cesty dohlížel zkušený režisér Michal Bureš, který tu a tam nahrávku doplnil ambientní hudbou.

Všeobecně je OneHotBook značkou velmi dobré kvality, občas se však, tak jako nyní, povede i něco zcela mimořádného.