Zpět

Sluha dvou pánů poprvé v audioknižní podobě

recenze, , 22.09.2023
Sluha dvou pánů
Nejznámější hra Carla Goldoniho už téměř tři sta let patří k tomu nejlepšímu, co bylo v rámci komedie dell'arte napsáno. Až dosud byla jedinou dohledatelnou audiální verzí rozhlasová adaptace dle scénáře Viery Jančoškové, kterou uvedl Československý rozhlas Košice v roce 1976, nyní s novým nastudováním přichází Audiotéka. 
Sluha dvou pánů je u diváků i tvůrců oblíben pro přehledný děj, komické situační scény a také pro lehký, ale ne stupidní, humor. Při zvukové adaptaci divadelní hry tohoto typu je však třeba jasně vnímat rozdíl mezi situační a konverzační komedií. Zatímco u konverzační, která stojí především na slovním humoru, stačí jen pár drobných úprav, u situačních komedií musí tvůrci zvukové verze počítat s razantnější úpravou. Tohoto značného rozdílu si naštěstí byli tvůrci z Audiotéky velmi dobře vědomi. Pro scénář využil autor Jiří Pokorný překlad Jaroslava Pokorného, přičemž úpravy spočívaly zejména ve zkracování dlouhých scén anebo těch, které vyžadovaly vizuální vjem. Posluchači tak například přijdou scénu, kdy se Truffaldino snaží u oběda obsluhovat dva pány najednou. Bylo to zcela správné rozhodnutí, protože tuto scénu není možné vhodně audiálně zpracovat. Zároveň je třeba ocenit Jiřího Pokorného za velice podařené navazování mezi ponechanými pasážemi a zkrácenými scénami.

Dále tvůrci v adaptaci pracují se dvěma výraznými úpravami. Místo tradičnějšího Pantalona nebo Brighelly, se v adaptaci používá spíše jejich „přeložené“ příjmení Agnivorla [Anivorla] nebo Sciucalegrande [Šukalegrande]. Tato jména sice znějí italsky, avšak italská nejsou ani v nejmenším. Jde o tzv. mluvící jména, v nichž je výborně využit význam českých slov a italské výslovnosti. Ve zvuku je tato překladatelská perlička pak dovedena k dokonalosti a přeneseně odkazuje na charaktery postav. Zřejmě i z tohoto důvodu se audioknižní tvůrci rozhodli pro jejich přednostní používání. Druhá úprava spočívá v přidání motivu much, které neustále krouží okolo Pantalona. Postavy o nich mluví, služka se je snaží zabít plácačkou, přičemž přítomnost hmyzu je pro posluchače doslova fyzická a projevuje se velice otravným bzučením. Jaká je funkce těchto scén, je však záhadou. Snad za nimi byla snaha okořenit děj trochou situační komiky, která by mohla být funkční i v audiální podobě. Bohužel jsou tyto momenty spíše navíc, místo toho, aby působily vtipně.
 

Režisér Jakub Tabery do titulní role obsadil Kryštofa Hádka. Tato postava nabízí pestrou škálu hereckých možností, Hádek však poněkud překvapivě interpretuje Truffaldina velice uměřeně jako ne hloupého, ale spíš vychytralého člověka, který si ví rady za každých okolností a dokáže jiným „vemluvit díru do hlavy“. Jeho pojetí je v ostrém kontrastu s dalšími herci, jejichž projev je lehce afektovaný – v souladu s dějem a zákonitostmi komedie dell'arte. Výjimkou je audiálně nepříliš zkušená Erika Stárková, v jejíž interpretaci je jasně zřetelná divadelní manýra. Stárková přehrává a zejména ve scénách, kdy se vydává za svého bratra, mluví tak rychle, že jí často není dobře rozumět. Zároveň také změkčuje slova a dává důraz na jiné slabiky. Tímto způsobem se herečka snaží napodobit italský rytmus řeči, což ale ve výsledku působí směšně a nepříjemně.

Sluha dvou pánů od Audiotéky je z hlediska textu vydařenou adaptací divadelní hry, avšak v technické stránce můžeme slyšet hned několik drobných chybiček (mistrem zvuku byl Vojtěch Komárek). Ty se nejčastěji týkají slyšitelného nebo nevhodně navázaného střihu. To je typické například pro rozhovor mezi Pantalonem a Silviem ve 46. minutě, který zní, jako by každý interpret točil svoje repliky zvlášť a ty pak byly následně smontovány do podoby rozhovoru. Tyto drobné nedokonalosti jsou však zanedbatelné v porovnání s chybou, kdy Ivan Trojan jako Pantalone čte repliku, která měla původně patřit zřejmě Erice Stárkové coby Beatrici (čas 01:29:25). Tato záměna totiž vyvolává dojem, že si Florindo bere Pantalona a ne Beatrici. Škoda, že se tuto záměnu nepovedlo odhalit během natáčení či postprodukce (v obou případech by byla lehce napravitelná), i přesto jde ale o podařenou adaptaci divadelní hry, kterou stojí za to slyšet.