Pozadí tohoto titulu je velice zajímavé. Všichni asi známe román Smrt na Nilu s Herculem Poirotem z roku 1937, málokdo ale ví, že původně chtěla autorka látku zpracovat do podoby divadelní hry, která by se jmenovala Moon on the Nile (Měsíc na Nilu). Během psaní se však rozhodla, že téma lépe vyzní v románu. K divadelní verzi se vrátila až na žádost svého přítele herce Francise L. Sullivana. Ten sice toužil po hře, v níž by vystupoval Poirot, Christie ale z divadelní verze tuto postavu nemilosrdně vyškrtla a nahradila ji kanovníkem Pennefatherem. Premiéra hry, která je dnes uváděna pod názvem Vražda na Nilu, se konala v roce 1946.

Dříve, než se látky chopila Audiotéka, vznikly v našich končinách dvě rozhlasové verze. V roce 2017 uvedlo slovenské Rádio Devín dramatizaci původního románu Martiny Vannayové a Margaréty Cvečkové, v níž důmyslnou vraždu vyšetřuje Hercule Poirot v podání Jaromíra Meduny. Roku 2022 pak Český rozhlas odvysílal notně zkrácenou (zhruba na polovinu) úpravu divadelní hry s poměrně překombinovaným zvukovým doprovodem. Tvůrci z Audiotéky se pravděpodobně chtěli proti oběma audiohrám vyhranit, i když to v zásadě nebylo nutné, protože ani jedna nebyla vydána audioknižně.

Je překvapivé, že i přes vynikající práci režisérů Daniela Tůmy (Poslední víkend a Pavučina) a hlavně Ondřeje Černého (Svědkyně obžaloby), se vydavatel rozhodl svěřit očekávanou Vraždu na Nilu režiséru Jakubu Taberymu, který režíroval Černou kávu, první nahrávku z této řady. A právě styl Černé kávy, kdy tvůrci využili hlas vypravěčky pro čtení scénických poznámek, je příznačný i pro Vraždu na Nilu. Jde tedy o pouhé převedení divadelní hry do zvukové podoby, což se v porovnání s předcházejícími tituly jednoznačně ukazuje jako krok zpět. Zejména v případě, že čtení scénických vypravěče v podání Jaromíra Meduny nebylo bezpodmínečně nutné, protože i vizuální akce by bylo možné ztvárnit zvukově za pomoci pár připsaných dialogů. Platí to například pro postřelení Simona Mostyna nebo scénu, v níž kanovník Pennefather přijde celé záležitosti na kloub. V obou případech se podrobnosti o tom, co se stalo, dozvídáme navíc i z následujících dialogů.
 
Zde lze namítnout, že tvůrcům získaná práva neumožňovala do textu zasahovat, avšak tomu odporuje jméno Jiřího Pokorného, který měl dle výčtu tvůrců na starosti úpravu textu. Nějaké drobné úpravy tedy zřejmě vykonány byly, ale vzhledem k tomu, že Vražda na Nilu nebyla vydána knižně, nelze objektivně zhodnotit, jakého byly rázu a rozsahu. Nelze nic namítat proti tomu, když vypravěč posluchačům popíše dějiště. Ale ať tvůrci měli či neměli možnost zasahovat do textu, mohli zcela jistě odstranit scénické poznámky, které jsou významově naprosto bezcenné (například: „Vypravěč: Kanovník se obrátí k Louise. / Kanovník: Louiso…“). Je přece naprosto jasné, že kanovník promlouvá k Louise, když ji oslovuje jménem. Při sledování divadelní hry nám přece také nikdo nečte scénické poznámky, nejedná-li se o divadelní „experiment“, případně scénické čtení. Zatímco vypravěčka Daniely Kolářové v Černé kávě byla formálně funkčním prvkem a předkládala posluchačům informace, které by se jinak nedozvěděli (Poirotovo upravování vázy, díky kterému vyřeší případ), vypravěč Jaromíra Meduny ve Vraždě na Nilu často zdvojuje informace, což degraduje celkové vyznění hry a vyvolává u posluchačů silný dojem, že si tvůrci ulehčili práci a také že je v mnoha ohledech podceňují.

Režisér Jakub Tabery ani zvukoví mistři Marek Šrámek a Nela Bicanová také v podstatě vůbec nepřemýšleli nad sound designem a zvukovou prostorovostí hry, což u superprodukcí Audiotéky nebývá zvykem. Například troubení lodi před jejím vyplutím vůbec nezní jako troubení lodi. Je i velice hlasité, jako by postavy stály vedle zdroje zvuku, přestože by dle všeho měly být v interiéru. Stejně tak je příliš hlasité šplouchání vody o trup lodi či zpěv ptáků. Obojí spíše působí tak, jako bychom se nacházeli v exteriéru, i když jsme dle scénické poznámky uvnitř. Co zde naštěstí neuslyšíme, je tikání hodin, které dominovalo přechozím titulům. Zcela matoucí je však použitý podivně tupě znějící zvuk výstřelu, připomínající spíše seknutí. Režisér navíc nedokázal ohlídat správné významy, takže mnohdy dochází k tomu, že z interpretace není zcela jasné, co se právě děje. Například ve 40. minutě pronese Martin Myšička coby kanovník Pennefather zcela neutrálním a až znuděným hlasem větu: „Kay, počkej.“ Z intonace ani z důrazu však není ani v nejmenším jasné, že Kay odešla a kanovník šel za ní. Toho se pozorný posluchač pouze dovtípí až po chvíli, kdy najednou začnou mluvit jiné postavy. Jisté zmatení navíc vyvolává pískání, předcházející dalšímu rozhovoru, protože se mylně zdá, že si začal pískat právě kanovník. Přitom by stačilo, kdyby režisér trval na významech jednotlivých slov, případně důsledněji pracoval se zvukovou prostorovostí, nebo alespoň použil kroky při odchodu postav.

Celou hru víceméně zachraňuje snažení interpretů, kteří vesměs podávají vynikající výkony, a to jak interpretačně (pomineme-li drobná významová zaváhání, která měl ale ohlídat režisér), tak i technicky – jmenovitě je to například Martin Myšička, Marek Holý, Eliška Zbranková, Jan Dolanský a zejména Karolína Půčková coby zavražděná Kay. U této interpretky pak opravdu zamrzí, že už ji od poloviny hry neuslyšíme. Oproti tomu obsazení audiálně nepříliš zkušené Jany Bernáškové do psychologicky náročné role Jacgueline působí zcela neuváženě. Herečka je afektovaná, špatně intonuje a její výslovnost není čistá (například: „revolvér“). Její hlas je navíc občas špatně technicky nasnímán a působí tzv. přeřvaně.

Očekávání posluchačů byla po vynikajících hrách Svědkyně obžaloby a Pavučina opravdu velká. Bohužel ve Vraždě na Nilu se Audiotéce nepovedlo je naplnit. Její superprodukční zpracování je spíše krokem zpět a návratem k již překonaným metodám audiálního zpracování divadelních her. Doufejme, že další titul ze série detektivní hry Agathy Christie, bude-li nějaký následovat, naváže na kvality dvou výše zmíněných titulů.