Text se objevil v antologii Ve stínu Říše, která vyšla koncem roku 2017 a která sdružuje povídky sedmnácti českých autorů fantastiky. Ti se měli zaměřit na období druhé světové války a dostali volnou ruku v tom, zda k povraždění pár nácků využijí mimozemšťany, vlkodlaky nebo nekromanty.
A právě toho se chopil i František Kotleta, kterého zaujala osobnost reálné postavy této doby – Felixe Achilla de la Cámary del Campo, nechvalně prolulého válečného kolaboranta, ale také známého spisovatele brakové literatury, scenáristy a take okultisty. Hlavní postavou příběhu je však Jakub Horák, který toho času už dva roky hnije v Osvětimi, ačkoli vlastní doklad o tom, že je árijského původu. Proč? To se dozvídáme až v průběhu a nebude to úplně příjemné zjištění – ostatně jako většina zásadních skutečností z Kotletových světů. A je to právě Felix de la Cámara, který jeho služby potřebuje.
Audioknižní povídka je v podstatě taková, jako Kotletovy příběhy samy. Bez velkých cavyků se ocitáme přímo uprostřed děje, v tomto případě přímo uprostřed koncentračního tábora, který je cítit stolicí a smrtí, kde je snad více blech než čehokoli jiného a kde se mísí nářek Židů s pokřikem esesáků. Ani audioknižní interpret Josef Kaluža se nesnaží situaci nijak přikrášlovat. Vzhledem k rozpoložení hlavního hrdiny a vypravěče, který se ani po dvou letech v Osvětimi nesložil, je jeho hlas dostatečně pevný a sebevědomý. Tempo, které nasadil na začátku, drží až do konce. Co se však v průběhu této krátké audioknihy notně vylepšuje, je Kalužovo sžití s jednotlivými rolemi. Zatímco na začátku jsou rozdíly v přímých řečích jen nepatrné, ke konci už postavy mají i své přízvuky. Nejsem si však jistá, zda by protagonista, jehož očima se na celou situaci díváme, vydržel takto relativně klidný i ve vypjatých a akčních scénách ze závěru. Opět musím zavzpomínat na výkon Borka Kapitančika ve Spadu a jeho pokračováních, kde vypravěčův projev v těchto situacích dodává na akčnosti a důvěryhodnosti.
Nahrávka začíná úvodem, ve kterém se dozvídáme, co že to vlastně jdeme poslouchat a od koho. Uměla bych si představit, že by hned poté zazněla řízná znělka, nějaké industriální zvuky prodchnutné střelbou nebo třeba klezmer. Nezazní však nic a po celou dobu tomu tak zůstane. Škoda – hudební složka by mohla audiopovídku vyšperkovat.
Dos grojse genareraj (což v jidiš znamená Velký podfuk) může sloužit jak Kotletovým fanouškům k připomenutí atmosféry druhoválečné antologie, tak i pro nepolíbené jako vstupní brána do autorovy imaginace a stylu. Dvě hodiny se přežít dají, i když jde o koncentrák (většinou), a lze tak zjistit, jestli si budete chtít dát Kotletu z audioknižního menu zase příště, nebo ne.
