Soubor Zákon genu (editorsky připravený Václavem Kotrmanem a Leošem Kyšou) navazuje na úspěšné povídkové antologie z produkce nakladatelství Epocha (Ve stínu říše, Ve stínu apokalypsy, Ve stínu magie, Krásky a vetřelci). Všechny se dočkaly audiálního zpracování, ačkoli v případě prvních tří šlo jen o povídky Františka Kotlety. Až u čtvrté z „epocháckých“ antologií se nakladatelství rozhodlo zprostředkovat posluchačům knihu celou a totéž dodrželo u Zákonu genu.
Po literárně velmi zdařilém úvodu biochemika Jana Konvalinky následuje šestnáct – nutno předeslat, že kvalitních – různorodých povídek, jimž je společné téma genetiky, často opřené právě o Mendelovy pokusy s hrachem. Ty mají na svědomí Kristýna Sněgoňová (Zachránil jsem Mendela, pánové – humorně-humanistická groteska o cestování v čase), Jan Kotouč (Pacient rekrut – komorní příběh o zneužití lidské slabosti), Tomáš Petrásek (Stvořitel, vyprávějící o nečekaném objevu Darwinovy ztracené korespondence), Jan Hlávka (postapokalypticky laděná povídka Mendelovy včely), Julie Nováková (alternativní historie Plevel, v níž Sovětský svaz dosáhl své vysněné utopické blahobytné budoucnosti), Pavel Fritz (Pláž, odehrávající se na neznámé zdánlivě geneticky bohaté planetě), David Šenk (Akcelerace aneb Brightonská hvězda – eugenická povídka vyprávějící o slavné herečce a jejím podstoupení jistého nelegálního lékařského zákroku), Ondřej Neff (Operace Fénix, „politická fikce“ zasazená do počátku devadesátých let dvacátého století a vyprávějící o hledání schovávajícího se Stalinova klonu), Jakub Mařík (military science fiction Královnovrazi, založená na geneticky zmutovaných vosách, okořeněná o působivé morální dilema), Michaela Merglová (nejdelší text antologie, Sousedská láska, který zároveň mezi ostatními vyčnívá nejen rurálním prostředím, ale zejména jemnou inspirací v pohádkových příbězích), Lukáš Vavrečka (Eden, kombinující postapokalyptickou a dystopickou atmosféru s estetikou kyberpunku a tématem eugeniky, které se v rozmanitých podobách v Zákonu genu objevuje častěji), Roman Bureš (Za Sofii – povídka pojednávající o pomstě za teroristický útok), Dalibor Vácha (postapokalyptická science fiction detektivka Mendel 47, odehrávající se ve světě po jaderné válce ve světě plném geneticky zmutovaných „hmyzáků“), Martin Paytok (jehož povídku Nedžentlmenská dohoda lze vnímat jako důstojnou poctu klasickým meziválečným antiutopiím Karla Čapka nebo Jiřího Haussmanna, samozřejmě jen do jisté míry), Lucie Lukačovičová (Ztraceno v paměti, v níž se opět setkáváme s „hmyzáky“, byť zcela jinak než ve Váchově povídce; Lukačovičová vypráví o opatrném přátelském sbližování lidské ženy s příslušníkem mimozemské rasy, která v minulosti s lidmi válčila), celou knihu pak uzavírá jeden z editorů František Kotleta (a jeho bezmála hororový Zákon genu, který nejednoho autorova fanouška svým neobvyklým pojetím – snad příjemně – překvapí).
Vladislav Beneš nasadil ve své četbě od počátku příjemně svižné tempo. Tempo i nálada v interpretově hlasu se však – zdánlivě jen málo, a tím nerušivě, přesto funkčně – mění v souvislosti s náladou a celkovou estetikou jednotlivých povídek. Vypíchnout si zaslouží zejména jemná ironie na správných místech, což vynikne výborně už v Konvalinkově úvodu, nemluvě samozřejmě o jednotlivých prózách. Na humorné pasáže – kterými nešetří zejména úvodní povídka Sněgoňové a vlastně ani závěrečný text Františka Kotlety – však interpret nijak netlačí, nechává je vyznít přirozeně, jako by neříkal vůbec nic zvláštního, přestože posluchači podává někdy opravdu bizarní detaily, což je velmi příjemné a nečekaně zábavné. Stejnou měrou vyznívají autenticky i pochmurnější nálady (např. Jan Kotouč) či povídky drsnější nebo takové, jež mají pochmurným laděním navozovat úzkostnější pocity, v nichž – což je nejlépe patrné v textech Pavla Fritze a Lukáše Vavrečky – volí interpret o něco hlubší posazení hlasu, který tu navíc zní jako sušší než u próz jiných autorů.
Vladislav Beneš, coby jediný interpret antologie, dostal nelehký úkol, a to popasovat se s velkým množstvím stylů, autorských přístupů, nebo s různou strukturou jednotlivých povídek. Zákon genu se mu daří podat – s využitím jemných nuancí – pestře, byť dílo jako celek drží jednotou projevu výborně pohromadě.
Audioknihu doprovází originální hudba s nádechem retro zvuku, čímsi upomínající na staré filmy a zároveň si držící jakousi zlověstnou esenci plnou napětí. Režii se podařilo vybrat takové hudební předěly, které obsáhnou současně několik různých nálad (přesto se nejedná o nesoudržný chaos, právě naopak), čímž se výborně hodí ke každé z tolik rozdílných povídek. Hledat, co by šlo vytknout audiálnímu zpracování Zákonu genu, by tedy byla velmi obtížná a zbytečná činnost.
