Audiokniha zavádí svého posluchače na francouzský venkov, kde se hrdina, zkrachovalý čtyřicátník trpící depresemi, ukryje v rodné vesnici před světem a při životě jej udržují antidepresiva. Čím vás tento příběh zaujal?
Líbí se mi styl, ve kterém je román napsán – dlouhá souvětí, která zdánlivě odbíhají od tématu. Navíc, kniha je v „ich“ formě, kterou mám rád. Náměty, o kterých Houellebecq píše, nejsou nic nového. Deprese, životní ztroskotání, rozklad lidské duše, kdy se hrdina Florent-Claude Labrouste toužící po lásce sníží až ke stalkingu. Čím ale příběhu autor propůjčuje jedinečnost, je právě jeho unikátní zpracování.
Houellebecq je v literárním světě známý jako autor, který provokuje. Která scéna ze Serotoninu byla pro Vás „za čárou“?
I když kniha obsahuje řadu sexuálních scén, ty mne až tak nešokovaly. Ne že bych si je vyzkoušel na vlastní kůži, ale vzhledem k množství eroticky laděných filmů natočených v dnešní době člověk otupí. Nejsem prudérní, takže tyto výjevy mi nevadily, protože to tak nějak patří k naší kultuře. Ten úpadek a všechno. Co mě dostalo, byla situace, kdy se hlavní hrdina rozhodne zastřelit synka! Prostě ho ovládne přesvědčení, že musí odstranit dítě své milované ženy. Děsivé!
To je ukázka toho, proč je Houellebecq považován za kontroverzního spisovatele. Čím autor šokoval vás?
Zvláštní ironií, kterou používá nejenom vůči sobě, ale i vůči ostatním. V románu si vyřizuje účty s mnoha spisovateli z různých dob, cituje je a dělá si z toho velkou legraci. Ta konfrontace se západní literaturou, ta je kontroverzní. Například tam má i Gogola, to je moc krásné, jako kdyby stál nad nimi. Rozhodně si od Houellebecqa rád přečtu něco dalšího.
Autor rád vyvádí z konceptu své čtenáře. Povedlo se mu to i ve vašem případě?
Mně vadily nekonečné věty, které jsou i na čtvrt stránky. Autor sice v těch filozofických úvahách dokáže nádherně bruslit, ale zkuste si to přečíst nahlas. To dá opravdu zabrat!
Jak jste se sžil s Houellebecquovým rezignovaným hrdinou, který je zároveň vypravěčem příběhu?
Neumím teoretizovat. Začnu číst a prostě k tomu nějakým způsobem dojdu, vnitřně. Sám pan režisér pak říkal: „Ty jsi tam najednou měl tóny, které od tebe vůbec neznám.“ Prostě to tak je. Nějakým pocitem vyhmátnu charakter hrdiny a dojdu k tomu, jaký je. Přiznávám, že poslední tři stránky, co jsem četl, mě Florent-Claude Labrouste začal hrozně štvát. Ano, byl v těžké situaci – trpěl vedlejší účinky antidepresiv, jako jsou nevolnost nebo impotence. Ale byl tak bolestínský, vztahovačný… Prostě mě rozčiloval a zároveň bavil, pochopitelně, protože je to pro mě role.
Nenakazil vás Houellebecq ponurou atmosférou románu? Příběh trpícího člověka na pozadí vylidněných vesnic, zkrachovalých fabrik, sebevražd sousedů…
No jéjej, samozřejmě! Hrdina se tomu poddává a to je na tom to strašné. Já jsem taky kolikrát unavený, ale pak začnu dělat nějakou práci a začne mě to těšit. I když člověka bolí záda nebo klouby, tak na to zapomene, protože ho to baví. Kdežto jeho nebaví nic!
Hlavní hrdina v průběhu děje upadá do stále hlubší deprese a nicoty. Mělo to vliv na tempo vaší četby?
V Serotoninu nejde o tempo. Samozřejmě člověk trochu zpomaluje, pocitově. Ale to je jako v hudbě – ono to zdánlivě jde do mollových a nižších tónů, ale není to o rychlosti. To tempo se stejně střídá, jak hrdinovy myšlenky navazují nebo nenavazují. Přelétává z jednoho tématu na druhé, vyřizuje si účty s některým ze spisovatelů či filozofů. Tedy, je to pokaždé jiné, ovšem ta odlišnost spočívá spíše v témbru. Jako v hudbě. Najednou je to temnější, těžší.
Působíte dojmem veselého sangvinika. Jak jste se dokázal vcítit do pocitů psychicky nemocné osoby?
Deprese znám ze svého okolí, což se možná podvědomě promítlo do četby. Ty pocity, jak je člověk uzavřený do sebe a nemůže vylézt ven. Vím, že tihle lidé opravdu nejsou schopni překročit práh svého pokoje. Dokážu to pochopit.
V čem dalším spočívala vaše příprava na četbu?
Snažil jsem se být velmi pečlivý. Román jsem si přečetl, chvílemi jsem mu nerozuměl. Tak jsem to zkusil ještě jednou, do toho jsme začali natáčet a režisér Michal Bureš v průběhu četby přicházel průběžně s úpravami. Takže jsem si znova musel vzít poznámky a v nich škrtat, dopisovat, přepisovat… Masakr! Ale nakonec se to vyplatilo, zaplaťpánbůh.
Co vám přišlo na čtení románu nejobtížnější?
Nezabít režiséra! (smích)
