Socialismus, vegetariánství a skandály
George Bernard Shaw (1856–1950) byl dramatik, esejista a politický myslitel, který patří k nejvýznamnějším osobnostem moderního divadla. Vyrůstal v Dublinu, ale už v mládí se přestěhoval do Londýna, kde se prosadil nejprve jako hudební a divadelní kritik, později jako dramatik. Byl propagátorem socialistických myšlenek, byla mu však cizí idea marxistické revoluce, kapitalismus hodlal postupně reformovat (v meziválečných letech se ovšem začal obdivně vyjadřovat k diktátorům Stalinovi, Mussolinimu a Hitlerovi). Jím spoluzaložená Fabiánská společnost později stála u vzniku labouristické strany, která s konzervativci střídavě vládne v Británii dodnes. Oproti konvencím byl také vegetariánem a vehementně bezmasou stravu podporoval.
Shaw se nebál provokovat a bořit společenské konvence ani jako autor. Pro jeho divadelní hry jsou typické brilantní dialogy, ostrá satira a schopnost skloubit humor s vážnými tématy. Byl také mistrem aforismů, s jejichž pomocí kritizoval pokrytectví viktoriánské morálky, třídní nerovnost i stereotypní vnímání rolí mužů a žen. Roku 1925 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, kterou s typickou ironií přijal, ale finanční odměnu odmítl. Dlouhá léta byl jediným člověkem, který získal zároveň Nobelovu cenu za literaturu a Oscara (za scénář k filmu Pygmalion z roku 1938), od roku 2016 se o toto privilegium dělí s písničkářem Bobem Dylanem.
Premiéru jeho dramatické prvotiny Domy pana Sartoria provázely vášnivé debaty v tisku. Shawova další hra Živnost paní Warrenové byla v Anglii cenzurou rovnou zakázána, v New Yorku však její skandální pověst vystřelila ceny vstupenek na černém trhu do závratných výšin a část tvůrců byla dokonce na čas zadržena policií. V textu své nejznámější hry Pygmalion si autor dovolil použít do té doby na divadle neslýchaný peprný výraz „bloody“, který tehdejší diváky pobavil i šokoval.
„Jsem specialista na nemorální a kacířské hry. Získal jsem si pověst neustálým zápasem, abych donutil publikum přezkoumat vlastní morálku. Konkrétně řečeno, pokládám většinu současné morálky v oblasti ekonomických a sexuálních vztahů za katastroficky špatnou,“ napsal o sobě G. B. Shaw.
Shaw v audiu
Za svůj čtyřiadevadesát let dlouhý život se jako tvůrce podepsal pod více než 60 hrami, mezi nimiž vyniká zejména Pygmalion. Při pátrání po nejstarších zvukových záznamech Shawových děl bychom museli do rozhlasu, kde se jeho tvorbě soustavně věnovali od konce třicátých let až do normalizace, mimo jiné pro jeho kritiku vůči kapitalistické společnosti.
Nejstarší vydanou nahrávkou je supraphonská deska z roku 1959, která vyšla v digitální reedici s bonusy pod všeříkajícím názvem Pygmalion, Živnost paní Warrenové, Svatá Jana – ukázky z her. Jiná kompilace Shaw: Album scén z divadelních her obsahuje vybraná dějství z několika dalších autorových děl. V digitálních distribucích se vyskytuje i pod názvem Divadlo, divadlo, divadlo – George Bernard Shaw. Jak uvádí server Panáček v říši mluveného slova, v archivech rozhlasu najdeme pod autorovým jménem třeba dvě verze příběhu Zastaveníčko či zajímavě obsazenou veselohru Léčení hudbou (1973) s Alenou Vránovou či Vladimírem Brabcem. Už v roce 1956 pak vznikly inscenace Měšťané calaisští a Domy pana Sartoria, přičemž druhý jmenovaný počin ve spolurežii Evžena Sokolovského se v roce 2025 dočkal na stanici Vltava své obnovené premiéry.
Nás ale nejvíce zajímá hra Pygmalion, jejíž popularitu ještě znásobila muzikálová adaptace My Fair Lady. Brilantní komedie o jazyce a společenských bariérách odkazuje názvem k postavě z řecké mytologie – sochaři, který se zamiloval do vlastního výtvoru. Shaw tento motiv přetavil do příběhu učitele fonetiky Henryho Higginse, jenž se s plukovníkem Pickeringem vsadí, že z prosté květinářky Lízy Doolittleové udělá dámu k nerozeznání od aristokratky.
Nejstarší rozhlasový Pygmalion z roku 1938 se dochoval částečně, brněnská adaptace z roku 1956 nejspíše ani tak. Pouze vybrané pasáže hry natočil rozhlas v pražských studiích v roce 1946, obdobně si jen druhé dějství vybral Supraphon v letech padesátých pro již zmíněnou desku (jako Doolitle zde vystupuje Jaroslav Vojta, Higginse ztvárnil Jiří Steimar).
Pygmalion poprvé s dvojicí Kopecký–Bohdalová
Dlouhá léta byla ale jedinou ucelenou nahrávkou rozhlasový Pygmalion z roku 1968, který vycházel z veleúspěšné inscenace Divadla na Vinohradech. Obě verze spojovala nejen jména hlavních protagonistů, ale i režiséra Františka Štěpánka. Zájem diváků i posluchačů pochopitelně byl založen právě na Miloši Kopeckém jako profesoru Higginsovi a Jiřině Bohdalové coby Líze Doolitleové. Ta ve svém projevu vložila energii zejména do herecky vděčné první půle, v níž je Líza hubatou květinářkou s bídnou úrovní společenských mravů. Vypořádala se ale se ctí i s uhlazenou verzí Lízy v závěru. Ani Kopecký se však jako věčně se rozčilující a poučující Higgins nenechal zahanbit. Hodinu a tři čtvrtě dlouhá nahrávka je díky vzájemné chemii obou dodnes zajímavá. Jako plukovníka Pickeringa vybral režisér Jaroslava Moučku, pro úlohu popeláře Alfréda Doolitlea, Lízina otce, si vyhlídl Ilju Prachaře. Kromě nich si v inscenaci zahrály ještě Antonie Hegerlíková, Gabriela Vránová či Nina Popelíková jakožto Higginsova matka (byť byla herečka jen o dva roky starší než Miloš Kopecký).
Rozhlasová verze je i po letech posluchačsky vděčná, slovní výměny mezi Lízou a Higginsem jsou v podání Kopeckého a Bohdalové hereckým koncertem. Zatímco se Líza pomalu mění z prosté, hubaté pouliční květinářky v kultivovaně vystupující dámu a postupně si uvědomuje svou hodnotu, Kopecký zůstává jako starý mládenec Higgins stále sebestředným hulvátem, který se nad ostatní povyšuje díky masce dokonalé mluvy.
Pygmalion podruhé v rozhlase
Víc než půlstoletí stará nahrávka i divadelní představení s Kopeckým a Bohdalovou od té doby sloužily jako měřítko pro následovníky. V rozhlase si na novou verzi troufl až v roce 2024 režisér Aleš Vrzák, který přišel se sedmdesátiminutovou nahrávkou, pojatou moderněji a dynamičtěji. Autory úpravy předlohy byli Klára Novotná a Martin Velíšek, kteří se kromě přizpůsobení textu pro současného posluchače museli poprat i s nutností vtěsnat děj do kratší stopáže. Na jednom místě si dovolili přidat ostřejší výraz, kterým podpořili Lízin slovník londýnské ulice.
Jako Líza Doolitleová se představila Kateřina Marie Fialová, Higginse ztvárnil David Novotný. Poměrně výrazný prostor si pro sebe vybojoval i Martin Myšička coby plukovník Pickering, zatímco úlohu paní Higginsové skvěle vystihla Iva Janžurová. Té se povedlo postavu matky kriticky glosující výstřední povahu svého syna výrazně zviditelnit. David Novotný dodal Higginsovi potřebný temperament, trochu mu však schází ona noblesa profesora fonetiky, okouzlujícího aristokratickou společnost. Věrohodnější ve své roli je Myšička, jehož plukovník je srdečný i trochu dětinsky bázlivý v momentě, kdy se i na jeho hlavu snesou výtky paní Higginsové. Fialová ztvárnila Lízu jako zanedbanou dívku plnou energie, kterou si na rozdíl od ostatních dvou hereček udržuje i v závěru, kdy po setkání s otcem na chvíli na povrch probublají dívčiny původní manýry. Hudební složku měl na starosti Miroslav Tóth, který v inscenaci nechal zaznít i hudební motiv z muzikálu My Fair Lady.
Do třetice jako superprodukce
V létě 2025 se pak zrodila ještě další nahrávka, a to z dílny Audioteky. S délkou téměř dvou hodin se stal nejdelší a zároveň nejkomplexnější zvukovou podobou Shawovy hry. Scénář a režii měl na starosti Daniel Tůma, dvorní režisér AudioStory, kde ve studiu Karpofon také nahrávka vznikala. Hudební doprovod s dominantním klavírem obstarali Karpof Brothers, za zvukový design odpovídal Dominik Budil. Oproti modernímu rozhlasovému střihu se svižným střídáním scén a realistickou ruchovou koláží zní nahrávka Audioteky spíše staromilsky, což však nemusí být na škodu. Všem replikám je perfektně rozumět a poslech si užijí i starší posluchači, kteří dynamickým nahrávkám příliš neholdují. Pygmalion od Audioteky zní v dobrém slova smyslu jako rozhlasová hra z devadesátých let, jen se současnými herci.
Do úlohy Lízy byla obsazena Pavla Gajdošíková, která postavě prostořeké květinářky věnovala ostravský akcent. Toto pojetí užívá i na divadelních prknech Divadla pod Palmovkou, kde ve stejné úloze od letoška exceluje. Namísto divadelního partnera Jana Teplého však v audio verzi uslyšíme v roli Henryho Higginse výtečného Sašu Rašilova, který má v sobě překvapivě mladický náboj i nejistotu, kterou maskuje povýšeným chováním. Jeho profesor je oproti Miloši Kopeckému méně upjatý a aristokratický, úloha mu ale sedla mnohem lépe, než zemitému Davidu Novotnému. Jeho matku ztvárnila Eliška Balzerová, jejíž přesné herectví a nonšalantnost jsou ozdobou nahrávky, byť Ivě Janžurové se svým ironickým tónem podařilo z této role vykřesat možná ještě o chlup víc. Jaromír Meduna působí jako Pickering otcovsky klidně a vyvažuje Rašilovova popudlivého Higginse. Otce Lízy si rovněž se severomoravským dialektem s gustem vystřihl Miroslav Hanuš, potěší i obsazení Viktora Dvořáka, Zlaty Adamovské, Petra Štěpánka či Arnošta Goldflama do menších úloh. Pavla Gajdošíková je zpočátku předpisově divoká, v závěru odlišnou dynamikou projevu dává najevo vývoj postavy. Zvolní, hlasem klesá a probarvuje jej do malebného tónu, okořeněného přirozenou, lehce nakřáplou barvou. Ze všech tří představitelek Lízy zároveň působí její postava v závěru nejvyzráleji.
Jaký Pygmalion tedy zvolit? Pokud máte rádi herecké legendy, určitě vás potěší verze z roku 1968. Pokud by na vás byla Líza Jiřiny Bohdalové stylizovaná až na hranu dryáčnictví trochu moc, můžete sáhnout po verzi z Audioteky, která se kromě hereckých výkonů může pochlubit i dříve vynechanými scénami. Příznivcům moderního sound designu a děje v kostce by mohla vyhovovat nedávná rozhlasová nahrávka, zájemci si ale v tom případě budou muset počkat na reprízu v éteru.
