Vyhledat

Hordubal

Hordubal
Hordubal

Úvodní část trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, tří románů spojených otázkou, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i sobě samém.

„…tak právě jsem načal stránku 129 a mám toho pro dnešek dost; zítra chudáka Hardubeje zabijí, a začne se nový díl (…), ale musím to nechat odležet a pak znovu číst. Druhý díl bude docela jiný v tónu, ještě nevím, jak do toho…“ Těmito slovy začíná dopis, který Karel Čapek poslal Olze Scheinpflugové v srpnu 1932. Koncem listopadu si již čtenáři Lidových novin mohli přečíst první stránky románu Hordubal, který v deníku začal vycházet na pokračování a zakrátko (1933) dostal knižní podobu.

Píše-li Čapek, že začne „nový díl“, nemá tím na mysli následující prózy Povětroň a Obyčejný život, neboť v té době zřejmě ani sám netušil, že se Hordubal stane součástí trilogie, o níž budou jednou literární vědci hovořit jako o jednom z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy. Autor svou zmínkou měl na mysli trojdílnost své prózy, v níž se stejná událost vypráví pokaždé z hlediska jiného vypravěče, jenž své svědectví podává pouze z vlastního pohledu. Příběh vnímáme nejprve v podání podkarpatského venkovana Hordubala, který se vrátil domů z Ameriky ke své ženě a dcerce, poté sledujeme, jak se zrcadlí v náhledu četníků, kteří vyšetřují vraždu, a nakonec, jak se jeví při soudním přelíčení.

Na knižní vydání Čapkova Hordubala zareagovala literární kritika s chladnou zdrženlivostí. Teprve když vyšel Povětroň a Obyčejný život a linie započatá Hordubalem se během necelých dvou let rozvinula do volné trilogie, nastal v hodnocení obrat a kritika začala na Čapkovo dílo nahlížet jako na „jeden z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy, a to nejen pro jeho dušezpytnou pronikavost a myšlenkové bohatství, ale i pro autorův básnický vzmach“ (M. Rutte).

banner 1200x150

Kompozičně je Čapkova próza zkombinovaná ze dvou protikladných žánrů – balady a detektivky – tedy žánru tzv. vysokého s žánrem tzv. nízkým. Na první pohled se zdá, že je to skladba nejen nezvyklá, ale takřka „brutální“. Někteří kritici ji dokonce takto nazývali a hned z toho vyvozovali, že tou detektivní částí románu se autor snaží čtenářům podbízet. Podíváme-li se však na tuto kombinaci z jiné strany, pak si všimneme, že konvenční postup vypravování, jenž je typický pro klasickou detektivku, Čapek neustále narušuje. Při nečekaném střídání vypravěčských postupů dochází k prolínání časových a dějových rovin, k vzájemnému mísení lyrických a epických situací – že tedy vlastně máme před sebou moderní experimentální prózu, pro niž jsou tyto znaky příznačné.

Záhy po vydání Hordubala vešlo v obecnou známost, že se příběh opírá o skutečnou událost. Traduje se – a čteme to i v řadě čapkovských studií – že vlastním podnětem autorovy inspirace k tomuto románu byla soudnička Čapkova redakčního kolegy Bedřicha Golombka, která vyšla pod názvem Podkarpatská tragédie v Lidových novinách 14. října 1932. Soudnička referuje o průběhu odvolacího řízení u Nejvyššího soudu v Brně, kde se projednával případ vraždy Juraje Hardubeje, kterou v malé vesničce nedaleko Mukačeva na Podkarpatské Rusi spáchal čeledín Vasil Maňák.

K této často opakované informaci, která byla otištěna v ediční poznámce k vydání Hordubala v roce 1956 – a od té doby ji všichni přejímali – přinesl poměrně nedávno (2013) několik pozoruhodných upřesňujících postřehů literární vědec Jiří Opelík. Spočítal totiž, že mezi tím, kdy vyšla Golombkova soudnička, a druhou polovinou listopadu téhož roku, kdy prózu začaly na pokračování otiskovat Lidové noviny, uplynulo přibližně šest týdnů; vyslovil oprávněnou domněnku, že za tak krátkou dobu nemohlo dílo vzniknout. Potvrdil to také odkazem na Čapkovy dopisy Olze, z nichž je patrné, kdy autor začal na Hordubalovi pracovat. Především však Jiří Opelík svou objevnou poznámkou prokázal, že nikdo z autorů, kteří jeden od druhého opisovali své výklady o tom, kde Čapek svůj námět vzal, si nevšiml, že Golombek ve své soudničce reaguje až na odvolací soudní proces. Původní soud totiž proběhl v Užhorodu brzy po vraždě, k níž došlo v říjnu 1931. Vraha Maňáka odsoudil na doživotí a Polanu Hardubejovou na dvanáct let. Z těchto údajů je patrné, že se Čapek musel o zločinu dozvědět daleko dřív, než Golombkova soudnička vyšla, a daleko dřív se asi také rozvinula jeho fantazie, s níž přistoupil k psaní Hordubalova příběhu.
 

Hordubal bývá obvykle považován za novou etapu Čapkovy tvůrčí cesty. Propojení jednotlivých částí trilogie pak navzdory různým námětům spočívá v otázce, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i o sobě samém.

text: Radioservis, Ivan Němec

Délka:

4:33 h

Autor: 

Překladatel: 

Úprava: 

Interpret: 

Rok vydání:

2015

Pořadí v sérii:

Vydavatel: 

Režisér: 

Hudba: 

Střih: 

Obal: 

Produkce: 

Mastering: 

Výroba: 

Katalogové číslo:

CR0747-2

Další tvorba autora

Naposlech.cz a Studio Indies umožnili zájemcům nahrát audioknihu v profesionálních podmínkách. Projekt Čteme Čapka proběhl v rámci Dne s audioknihou, který v lednu pořádala Audiotéka.cz. Sedm povídek nyní vychází jako audiokniha, která je k dispozici ke stažení zdarma.
Kniha Devatero pohádek plus jedna od Josefa Čapka jako přívažek vyšla poprvé v  roce 1931, v období hospodářské krize. Od té doby se dočkala mnoha reedic, a také televizních a filmových zpracování vybraných pohádek. Samozřejmě byly pohádky upraveny i pro rozhlas, neboť jsou jazykově zajímavé právě pro toto medium. Následně pak bylo vydáno i několik…
Karel Čapek psal pohádky jednotlivě, a trochu v jiném pořadí, než potom vyšly v knize Devatero pohádek plus jedna od Josefa Čapka jako přívažek. Jako první napsal Velkou kočičí pohádku.
Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo; ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dášeňka…

Ze stejného žánru

Netradiční oslava slunovratu v maskách a kostýmech z osmnáctého století má neslavný konec – trojice mladých lidí, která se jí zúčastnila, je pohřešovaná. V letním klidu ystadské policejní stanice se však nikdo příliš neznepokojuje...
Slavný román v podobě audioknihy vychází u příležitosti 140. výročí narození Virginie Woolfové. Nejznámější dílo britské autorky Virginie Woolfové vznikalo v letech 1922 až 1924. Původně se mělo jmenovat Hodiny, protože údery zvonu Big Benu prostupují celou knihou jako uvědomění si neodvolatelně uplývajícího času, pomíjivost dění. Dalším významným vnějším detailem příběhu jsou květiny, kterými autorka…
V garáži na opuštěné křižovatce padesát kilometrů za Paříží leží mrtvola, jenže podezřelý se ne a ne přiznat. Tenhle Švéd je vůbec podivín –  svou sestru Elsu zamyká ve dne v noci v jejím pokoji a nepouští ji z domu... Maigret tak se ocitá v nečekaném pokušení, protože osamělá žena na něj působí záhadně a…
Během degustačního turné po nepříliš známém vinařském regionu Gaillac zmizí nejlepší světový kritik vín Gil Petty. O rok později je nalezen ve vinici na jihozápadě Francie, oblečený do karmínového roucha Řádu božské láhve - společnosti, která se věnuje propagaci gaillackých vín. Jeho mrtvola, která byla celou dobu předtím zjevně uchovávána v červeném víně, stojí jako…

Od stejného vydavatele

Soňa Červená - jedinečná umělkyně nejen v českém, ale i světovém měřítku, popsala svůj osud v autobiografickém diptychu Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno.
Dramatizace známého detektivního románu z prostředí bohaté newyorské rodiny, v jejímž středu dojde k nečekané vraždě.
Edgar Allan Poe byl mistr vyprávění, se čtenářem hraje komplikovanou hru, kterou sám nazývá arabeskami. Literatura je mu hrou rozumu i imaginace, přesně komponovanou skladbou, jek dosvědčuje jeho esej Princip poezie, s nímž slavil úspěchy na přednáškových výjezdech.
banner 300x480
banner 300x300
banner 300x300

O autorovi

Český prozaik, dramatik, básník, publicista a překladatel, bratr Josefa Čapka, s nímž společně publikoval řadu děl, manžel herečky Olgy Scheinpflugové. Mnohostrannou činnost vyvíjel jako novinář, zvláště v redakci Lidových novin, kde působil od roku 1921. Politicky patřil k okruhu T. G. Masaryka, s nímž ho vázalo osobní přátelství (Hovory s TGM).
Přejít nahoru