Tentokrát je pod ní podepsaný pouze David Laňka. Oproti první řadě je u série Já, vrah 2 vidět značný posun. Laňka se zde pokusil vypořádat s dramaturgickými připomínkami, které byly tvůrcům vytýkány v recenzi vydané na těchto stránkách. Minimalizoval tak postavu dozorce v podání Ladislava Cigánka a zejména dovysvětlil motivaci, která Vyšetřovatele vedla k navštívení již odsouzených vrahů. Ten je ve druhé sérii pojímán jako autor knih o skutečných případech, které otřásly veřejností. Stále sice jde o tutéž postavu, ale už se „tolik netlačí na pilu“ v tom smyslu, že jeden detektiv vyšetřoval všechny případy a nyní přichází za odsouzenými, aby je „pochopil“. Tento posun byl krok správným směrem a druhá série je díky tomu z motivického hlediska mnohem uvěřitelnější. 
 
První až čtvrtý díl mají v zásadě stejnou formální strukturu jako předchozí série. Jde o rozhovor Vyšetřovatele s odsouzenými vrahy, který je doplněn o retrospektivy, v nichž jsou vraždy i to, co jim předcházelo, dramaticky ztvárněny. Zatímco v první sérii tvořil jádro jednotlivých her dialog doplněný o zpravodajství, druhá řada je postavena spíše na dramatických retrospektivách a na záznamech výpovědí svědků. To odpovídá zpřesnění postavy Vyšetřovatele. V tomto ohledu vyniká pátý díl: Pytel, který se vrací do roku 1979 a je zpovědí nejen trojnásobného vraha Ladislava Pytla, ale také samotného Vyšetřovatele, přičemž dává odpovědi na všechny otázky, které by v souvislosti s touto postavou a jejím jednáním mohly vyvstat. V závěru každého dílu je pak sesumírován rozsudek v podání Pavla Navrátila, skutečného reportéra České televize. Navrátil má navíc zásadní roli v pátém dílu, kdy vede rozhovor s Vyšetřovatelem. Zpravodajská dikce je v projevu reportéra zcela zřetelná, což přispívá k autenticitě seriálu. 
 
Režie druhé řady se ujal autor David Laňka a i tentokrát měli tvůrci při obsazování herců šťastnou ruku. Kromě Davida Švehlíka, který se vrátil v roli Vyšetřovatele, se v titulních rolích představí Kryštof Hádek (1. díl), Pavel Neškudla a Filip Cíl (2. díl), Jan Jankovský (3. díl), Karel Heřmánek ml. (4. díl) a Josef Trojan (5. díl). I když se ve velké míře jedná o interprety, jejichž jména se v audiální tvorbě příliš neobjevují, jsou jejich výkony suverénní a odpovídají načrtnutému charakteru jejich postav. Konkrétně je třeba ocenit zejména práci s hlasem u Kryštofa Hádka a Josefa Trojana. Hádek několikrát čte stejnou repliku, přičemž jí dává pokaždé jiný význam. Tímto způsobem je audiálně ztvárněna psychická porucha jeho postavy. U Trojana lze zase za různými intonacemi a hlasitostmi vidět zármutek nad činy, ke kterým jeho postavu dohnala touha po droze.



Druhá řada audioseriálu stejně jako ta první ohromí propracovanou prací zvukového designéra Bojana Bojiče se zvukovým materiálem (ruchy, zvuky a hlasy) a hudebními vložkami, které navozují nebývale sugestivní atmosféru. To je patrné zejména v retrospektivách a jejich propojením s rozhovory z vyšetřovací místnosti. V těchto tišších, respektive intimnějších částech však trochu zamrzí tikání hodin, kterým jsou rozhovory podloženy. Tento zvukový prvek není příliš invenční, jeho zařazení postrádá větší smysl a navíc je poměrně rušivý. Možná tím tvůrci chtěli znázornit pomalu ubíhající čas ve vězení, nicméně v kontextu jinak velice promyšleného zvukového plánu se toto řešení zdá jako krok zpět. 
 
Scenárista a režisér David Laňka a tvůrci z Audiotéky se v audioseriálu Já, vrah 2 pokusili navázat na úspěch předchozí řady. To se jim částečně povedlo, přičemž důslednější prací s motivacemi u postavy Vyšetřovatele tu první dokonce předčili. Nic to ale nemění na tom, že pevnější ruka dramaturga by audioseriálu prospěla. Celek totiž oproti první sérii působí uspěchaně. Struktura jednotlivých scénářů není tak propracovaná a na rozdíl od první řady, která oscilovala na pomezí dokumentaristiky a dramatiky, se ta druhá více přibližuje čistě dramatickým útvarům.
 
Samotné případy trochu vyvolávají dojem, že byly vybrány z důvodu jisté senzacechtivosti, která má potenciál zaujmout. To je v zásadě pochopitelné. Co je však neodpustitelné, to jsou faktické chyby. Jestliže se tvůrci a vydavatel prezentují tím, že jednotlivé díly jsou založeny na skutečných případech, přičemž pouze dialogy jsou fiktivní, neměly by se tam takové věci objevovat. Příkladem může být zkomolení brněnské části Kohoutovice na Kohoutice (4. díl: Šafránek) nebo záměna jmen reportérů: ve všech titulcích je uveden v roli Reportéra Pavel Novotný, ale dle informací na webu by to měl být Pavel Navrátil.
 
Nejzásadnější chybou ale je záměna jména oběti v 1. díle: Kalužík. Ta je v audioseriálu pojmenována jako Rozárka, avšak v čase 02:44 zazní její skutečné jméno. Je pochopitelné, proč tvůrci jméno změnili, avšak je zcela neobhajitelné, že tam jednou její skutečné jméno zazní. Jak to, že si této chyby nikdo nevšiml? Jestliže to byl účel a tvůrci si tímto způsobem chtěli ověřit, jak pozorně recipienti jejich dílo poslouchají, měli takové „chyby“ dávkovat účinněji a méně neuctivě. Jestliže to ale chyby nebyly a jednalo se o nepozornosti vzniklé vlivem uspěchanosti, což je pravděpodobnější, bylo by jistě vhodné, aby Audiotéka uvažovala nad důsledným přeposlechem svých děl. Nejedná se totiž o první nepozornost podobného rázu a snižuje to kvalitu jinak velice dobrých titulů.