S ní se filozof vypořádává po svém – začne vyprávět příběhy a „odklánět“ pozornost Dunjy jiným směrem. A stejně jako v Pohádkách tisíce a jedné noci, ani zde nebudeme mít nouzi o všelijaké magické momenty, vstupující do reálných situací.
Rushdie vrší jeden motiv na druhý, splétá pavučinu, která nelapí jen některé z postav, ale zejména čtenáře. Nepochybně bude třeba být na jeho spřádání pastí připravený… tedy spíše být takové nepředvídatelné hře otevřený. Sám jsem v jistých chvílích zůstal osamocen, zdálo se mi, jako by si postavy žily bez potřeby se mnou, čtenářem, komunikovat. Rushdieho v mnohém tradičně postmoderní stavba románu předpokládá alespoň elementární znalost historie (literatury) a orientace ve filozofii a (ano, také!) komiksech se bude jen a jen hodit. Ne snad, že byste si jeho nový román nemohli dostatečně užít jako jeden z dalších velkých soubojů o místo Lásky v našem světě, přesto schopnost dohledat a vnímat i další vrstvy vyprávění váš čtenářský zážitek posílí.
Nutno přiznat, že jsem si čtení užil více až na podruhé. Přičítám to nejen faktu, že jsem mohl text v hlavě „znovu obracet“ a dohledávat jemnější nuance, že jsem byl už vybaven pomyslnou mapou a ve čtení se tolik neztrácel, ale i skutečnosti, že to mé druhé setkání s románem se odehrálo prostřednictvím poslechu. Jako další titul v edici Mistři slova jej totiž vydavatelství Bookmedia nechalo načíst Hanou Maciuchovou. Pro tu ostatně čtení orientálních příběhů není ničím novým – spolu s Josefem Somrem svého času načetla pro Český rozhlas sérii Pohádek tisíce a jedné noci. Dikcí se vlastně ani tolik neliší – i Rushdieho román totiž z této klasiky světové literatury vychází. Maciuchová pečlivě dbá na to, aby posluchačům neunikly žádné informace. Rytmus je spíše pozvolný a ani v nejmenším nehrozí, že by nebylo patrné, o jaké z postav právě hovoří. Jen snad emoce v hlase by nemusely být tak kamenné. Na jedné straně kniha zní více jako „daleké vyprávění“, jako něco, co má za sebou otisk minulosti a archetypálních příběhů, které se tradují od nepaměti, na straně druhé to dost možná některé posluchače bude odstrkávat od bližšího zaujetí. Přemýšlím, do jaké míry je takové načtení „chybným“, neboť vlastně velmi podobné pocity jsem měl už při samotném čtení knihy. Režisér Tomáš Soldán tak spíše dokázal dobře vycítit Rushdieho rukopis a Hanu Maciuchovou v tomto směru interpretace i vést.
Ostatně i hudební složka, pod kterou se podepsal Lukáš Bury, obsáhla do sebe nehostinnost (lze slyšet mezi tóny i svištění větru a poryv písku) a jde spíše proti hmatatelné melodičnosti a harmonii.
Mimochodem, román sklidil nemálo pozitivních reakcí. Proč bych však zůstal v porovnání s některými recenzenty přeci jen méně nadšený, to je jakési mé nenaladění na humor Salmana Rushdieho. Tam, kde se někteří bavili, já pokus o vtip ani nevyčetl. Kniha je to zkrátka značně specifická, vzhledem k význačnosti autora – a i faktu, že přichází s románem po dlouhé odmlce – by ale byla škoda se po Dvou rocích, osmi měsících a osmadvaceti nocích neohlédnout. Třeba poslechu budete muset věnovat více pozornosti, než by si samotná směs zápletek zasloužila, ale i o tom tyhle literární hříčky jsou.
