Románu sice táhne na šedesátku, svým sdělením však dokáže být neustále živý. Heinleinův text totiž nestojí na umně vystavených akčních scénách, ale na schopnosti klást si otázky o stavu společnosti, o jejím možném „ozdravení“, o násilí, které je, zdá se, věčné, o tom, jak se mu postavit… Co je však podstatné, tyto otázky směřují k odpovědím, které mohou být velmi provokativní. Právo volit by tak měl mít jenom ten, kdo projde vojenským výcvikem. Armáda zde má punc de facto toho nejzdravějšího systému. Pacifismus je lichý, na stranu druhou Heinlein osvětluje rozdíly mezi vojenskou akcí a prachobyčejným násilím pro násilí. Ačkoliv s řadou soudů není nutno souhlasit, Heinleinův příspěvek do literatury lze vnímat i jako skvělý vklad do diskuzí nad společenským uspořádáním demokratických systémů.
Bohužel pro knihu její kvalita není konstantní, zvláště vezmeme-li v potaz poslední třetinu knihy. Heinlein kombinuje akční vyprávění s celou řadou popisů, což se vzájemně nejenže „tříská“, ale dokáže být i nudné. Nenapomohlo tomu (a to ani v nejmenším) načtení Ludvíkem Králem. V prvé řadě se mi velmi těžce spojoval Králův „chrabrý“ a zkušenostmi protřelý hlas s vědomím, že ich-forma vypravěče patří mladíkovi. V řadě druhé má interpret obdivuhodný talent působit rozjímavě i v těch nejdramatičtějších okamžicích: zatímco úvodní expozice románu popisuje vojenskou akci, já nabyl dojmu, že jsem obklopen dýmem z vonných tyčinek a oddávám se úvahám o bytí, které nás všechny přesahuje. Jen ojediněle jsem od Krále dostal nějakou vypjatější emoci či hlasové gesto. Dokonce i řada důstojnických pokřiků a rozkazů působila spíše jako výhrůžnější šeptání do ucha. Ve výsledku to bylo i vtipné, když do toho započítám hudební složku, která svou dynamikou a atmosférou naopak působí jako podkres pro bitevní akci filmového blockbusteru.
Mimochodem, Hvězdná pěchota má i svou filmovou adaptaci. Pro řadu čtenářů je naprosto odlišná, prý omezena pouze jen na tu akci. Mají pravdu jen částečně – Paul Verhoeven sice natočil akční sci-fi, násobně akčnější než byl Heinleinův text, jeho film ale podvratným způsobem pracuje právě s tím, co u knihy Hvězdná pěchota její fanoušci vzývají. Takže pokud nabudete pocitu, že Heinlein přesně pojmenoval nemoci společnosti a nastínil její možnosti k uzdravení, podívejte se pak (ale značně „mezi řádky“) na její filmovou adaptaci. Zjistíte, jak by taková společnost mohla nakonec dopadnout. A ne, já bych v ní nechtěl žít…
