Než tak ale učiním, rád bych ještě zmínil nový archivní objev Českého rozhlasu a to snímek z roku 1983, kde Míšu Kuličku hlasem Rákosníčka ztvárnila Jiřina Bohdalová. Léta neslyšenou nahrávku posluchačům letos v létě nabídla stanice Dvojka v čase nedělních pohádek. Jaroslava Kubištová upravila do dramatizace první díl – příběh zůstal víceméně zachován, jen mi připadalo matoucí přejmenování Vasila na Martina a autorčiny přidané dějové linie poněkud pozměnily charakter hlavní postavy. Zatímco Menzelův medvídek má tu a tam za ušima, rozhlasového Míšu každý napálí. Nedá se ovšem říci, že by se jednalo o špatné nastudování – režisér Jan Berger vytvořil spolu s Jiřinou Bohdalovou, Antonií Hegerlíkovou, Věrou Kubánkovou, Zdeňkem Řehořem a dalšími vtipnou pohádku, která v obnovené premiéře zajisté potěšila nejen její pamětníky.
Supraphonská série
Patrně nejznámější nahrávka pochází z produkce Supraphonu, který v roce 1998 oslovil Míšovu televizní protagonistku Helenu Štáchovou a kromě tří v seriálu použitých knih rozšířil medvídkovy příhody i o čtvrtý autorův text Míša Kulička v domě hraček. Helena Štáchová při interpretaci zcela zúročila své dlouholeté zkušenosti s tvorbou pro děti, nasbírané nejprve při její práci pro rozhlas, posléze pak v Divadle Spejbla a Hurvínka. V laskavém přednesu využila svůj um měnění hlasů tak, že každá postava má svou snadno rozlišitelnou barvu. Poslechu dodává na autentičnosti také interpretčin smích ve veselých pasážích.
S kvalitním přednesem jde ruku v ruce i hudební složka, která v podobě různých podkresů dokáže vyprávění vždy vhodným způsobem doprovodit. V díle se nachází celá řada krátkých zhudebněných básniček, které Helena Štáchová zazpívala čistě a přirozeně.
Trnkův Kulička
O neméně zajímavý počin se v roce 2007 postaralo Studio Trnka, které s Jiřím Lábusem a Janou Synkovou načetlo tři díly Míši Kuličky. Jak už samotný název nakladatelství napovídá, Studio Trnka reeduje tituly s původními ilustracemi Jiřího Trnky a zároveň se zaměřuje na vydávání publikací s moudrostí našich předků. Medvídkovy příhody vyšly na zvukových nosičích jako přílohy tištěných knih, doplněné o jednoduché počítačové hry.
Můj dojem z audioknižního zpracování je velmi rozpačitý. Při poslechu jsem se nemohl zbavit pocitu, že režisér Jan Schmid při natáčení postupně zkoušel různé způsoby interpretace. V Míšovi Kuličkovi v rodném lese Jiří Lábus s Janou Synkovou nejprve četli kapitoly samostatně, poslední pak namluvili společně. Ve druhém a třetím díle byl druhý typ vyprávění ponechán, nicméně v cirkuse měl papoušek dva hlasy a slovo cirkus bylo jednou vyslovováno jako cirgus, podruhé pak s písmenem k.
Jiří Lábus opět podal profesionální výkon, Jana Synková však s textem bojovala. Tvorba pro děti si sice tu a tam žádá jistý druh přehrávání, nicméně v jejím podání bylo už často neúnosné. Samostatný interpretčin zpěv působil dosti křečovitě, jakoby se ho Jana Synková bála. Hudební doprovody Jana Jiráně jsou rovněž různorodé – v první části se charakter melodií k příběhu příliš nehodil, pro následující CD byly skladby už přiléhavější.
Studio Trnka sice nevytvořilo tak podařenou nahrávku jako Supraphon, přesto oceňuji nasazení, se kterým do projektu šlo. Kéž by Supraphon natočil s Helenou Štáchovou i závěrečnou knihu Míša Kulička v loutkovém divadle – supraphonská série by tak byla kompletní.
