Se svou hrbatkou rozmlouvala, chtěla, aby se u ní měla pokud možno skvěle a také se příliš bála, aby se jí něco nestalo. Zvíře nejprve pojmenovala Hélium, protože od tohoto slova se nedala udělat zdrobnělina, což Janičce vyhovovalo, poněvadž svou kamarádku nechtěla v žádném případě nijak zmenšovat. Nakonec ale uznala, že Helenka, jak jí začala říkat maminka, se přece jen vyslovuje lépe. Kolem Helenky se pak odvíjel celý rodinný život, který zúčastněné přivedl do mnoha nečekaných a komických situací.
Mileně Durkové se podařilo v knížce Proč má Janička velrybu elegantně, vtipně a působivě proplést svět dětí a dospělých tak, že se obě cílové skupiny v příbězích snadno identifikují. Autorka samozřejmě zůstala na straně Janičky – je to nesmírně bystré a inteligentní děvčátko, které má na všechno, co se kolem něj děje, vlastní logicky odůvodnitelná vysvětlení. Ta ovšem dospělí přes získané životní zkušenosti a reálné posuzování okolností vnímají z poněkud odlišné perspektivy.
Zvukovou podobu Janiččiny velryby natočila pro nakladatelství Fragment režisérka Jindřiška Nováková s herečkou Jitkou Ježkovou. Je podle mého názoru škoda, že interpretku audioknižní tvůrci zatím příliš neobsazují. Herečka disponuje obrovským talentem, umí se do textu ponořit tak, že projev nevyzní povrchně a zároveň má značně vyvinutý cit, který jí umožňuje být kongruentní. Její Janička je pro děti opravdová vrstevnice. Jitka Ježková uvěřitelně dává najevo údiv, překvapení, zděšení, vymýšlí ztřeštěné nápady, vynalézá nová řešení, strachuje se o velrybu. Věrohodně představuje i dospělé, jemně, aby holčičku nezesměšnila, pracuje s ironií, s nadsázkou nebo zvukově vyjadřuje tahání těžkého předmětu.
Obrovský kus práce na audioknize odvedl i Daniel Tůma, autor hudebního doprovodu. Milena Durková pokaždé příběh rozdělila do několika kratších podkapitol. Ty jsou odděleny krátkými předěly, příhodu zahajuje delší skladba. Titul také obsahuje velké množství melodií i jejich variací. Skladby jsou kombinovány zastoupením rozmanitých nástrojů. V jedné chvíli tak můžeme slyšet klavír s klávesami, jindy kytaru s pianem, někdy se připojí i rytmické instrumenty – mému uchu znějící něco ve stylu rumbakoule, malé tamburínky a luskání na prsty. Promyšlená je rovněž koncepce rozdělení nahrávky do stop. Nabízelo by se sice řešení každou podkapitolku oddělit zvlášť, titul by však byl neuspořádaný. Až na Návštěvu u Trpaslíkových, která by jako celek byla příliš dlouhá, jsou tedy epizody vždy v jednom samostatném tracku.
Přestože jsou Janiččina zábavná dobrodružství určená ze své podstaty hlavně dětem, jsem přesvědčen, že spoustu legrace mohou s malými posluchači zažít i jejich rodiče.
