Mít pětici svazků laureátky Nobelovy ceny za literaturu ve své knihovně představuje svým způsobem povinnost, zajímáte-li se o reportážní literaturu nebo přinejmenším o moderní dějiny východní části Evropy. Alexijevičová, původem Běloruska, ilustruje nejčastěji skrze rozhovory s pamětníky (či pozůstalými) klíčových událostí zemí bývalého Sovětského svazu, velké dějiny prostřednictvím „malých“ příběhů. Výchozím bodem jejích knih bývá vždy nějaká tragédie. Ať už jde o vyvražďování běloruského obyvatelstva německými zvláštními komandy během druhé světové války, nebo válečný konflikt v Afghánistánu. Smutek a bolest ze ztráty představuje leitmotiv táhnoucí se nejen napříč její tvorbou, ale i každým svazkem, každou z kapitol.
Alexijevičová optikou jednoho člověka, nanejvýš rodiny, odkrývá pohyb uvnitř dějin. Pohyb, který se nepoučitelně a osudově tragicky opakuje. A s repeticí autorka pracuje i uvnitř svých knih, což může do jisté míry čtenáře a především audioknižní posluchače odrazovat. Důkazem toho budiž i Modlitba za Černobyl. Nejen vzbuzováním negativních emocí, ale i neustálým přeříkáváním jednoho a téhož, autorka posluchače často doslova udusává. Je pochopitelné, že chce-li představit jednu událost mnoha očima, musí se Alexijevičová prostřednictvím rozhovorů vracet a tematicky opakovat. Možná lze tedy doporučit rozložit si poslech audioknihy na delší období. Připravíte se sice o varující komplexnost, současně se ale uchráníte před přemírou podobně laděných emocí.
Vydavatelé audioknihy Modlitba za Černobyl přistoupili k nahrávce se snahou představit tragédii v celé její naléhavosti, a tak akcentovali snad každý myslitelný aspekt události. A to ať už prostřednictvím tíživé hudby, ruchů dozimetru nebo skrze herecké převyprávění promluv aktérů knihy. A zatímco právě dozimetr uvozující audioknihu posluchače vtáhne a velmi rychle ho naladí na atmosféru černobylské tragédie, interpretace Zdeňka Mahdala a Lucie Kožinové může svou přílišnou zúčastněností provést pravý opak.
Platí to zejména o Kožinové, která má na nahrávce dominantní prostor. Ne snad že by za nadmíru exprese nemohla už samotná autorka, ale interpretka bohužel zvolila cestu nečíst, nýbrž hrát. Zatímco ještě při zvoláních a obviňování lze na herectví Kožinové přistoupit, v poloze smutku přehrává. Snad kdyby byl projekt koncipován coby čistá dramatizace, dal by se zvolený přístup akceptovat. V případě čtení reportážní knihy ale Kožinová až moc „tlačí na pilu“ a smutek přeživších tragédii v Černobylu se stává bolestivě hlučným.
Pokud bylo úmyslem knihy nahlédnout na Černobyl prostřednictvím konkrétních lidských osudů, audiozpracování může zafungovat opačně. Svou expresivitou působí uměle, účelově dramaticky, až se i z citlivě odvyprávěných střípků stává nakonec kniha-plakát. Varovný, ale křiklavý.
