Žurnalistická dráha Miroslava Karase odstartovala už v první polovině devadesátých let, kdy zmíněný začal pracovat jako zahraniční redaktor Československého rozhlasu v Polsku. Odtud po několika letech zamířil do České televize, pro kterou pracuje dodnes. Jako zahraniční zpravodaj působil v několika zemích, nejdéle v již jmenovaném Polsku, ale také v Rusku, kam se na několik let přesunul hned dvakrát. A právě Rusku věnoval i svou reportážní knihu A odkud bych asi tak byl?, která je po obsahové stránce nesmírně zajímavou a jedinečnou sondou do ruské politiky, každodennosti, mentality a číst nebo poslouchat ji právě v této době se může stát velice cenným zdrojem k pochopení světa, který by se, bohužel, rád stal i naším. Miroslavu Karasovi–autorovi lze vytknout jen velmi málo a kdybychom něco hledali, určitě by se daly zmínit občasné stylistické neobratnosti, nicméně to by bylo jen hnidopišským hledáním drobných chyb. Jeho kniha je zkrátka dobrá a v mnohém pozoruhodná. Bohužel, o Miroslavu Karasovi–interpretovi už v superlativech mluvit nemůžeme, přestože se zdaleka nejedná o nejhorší četbu, s jakou jsme se setkali.
Autorská četba audioknih je, zejména u žurnalistů, stále populárnější. A přesto, že autoři jsou zpravidla lidé s dlouholetými zkušenostmi před mikrofonem, ne vždy se daří jejich zkušenost zužitkovat v „říši mluveného slova“. Byť existují světlé výjimky (např. Patrik Banga a jeho interpretace vlastní knihy Skutečná cesta ven), autorská čtení audioknih nedopadají poměrně často úplně dobře. A to je bohužel i případ Miroslava Karase, jehož interpretace sice není nijak hrozná, avšak za přinejmenším rozpačitou ji označit můžeme. A to zejména pro množství chyb, z nichž řadu měla opravit režie. To se týká třeba chyb ve výslovnosti, které mělo vydavatelství pohlídat, a interpret měl inkriminované pasáže nahrát znovu. Například už v úvodu se zdá, jako by v jednom momentu vyslovil „píší“ namísto „píši“, slovo „kameramanům“ o nějakou chvíli později zase částečně vyznívá jako by sklouzávalo k výslovnosti „kemeramanům“. Podobných momentů bychom mohli z celé nahrávky vypsat řadu.
Na autorův projev se sice dá zvyknout a jako někomu, kdo není profesionální interpret, mu můžeme leccos odpustit, ale i tak zanechává celkový dojem, že to zkrátka není ono. Mezi další Karasovy neduhy pak patří, že sem tam udělá pauzu, kde nemá, protože mu dojde dech. To se samozřejmě ve studiu může stát, jenže i tady měl přijít zásah režie a pasáž měla být natočena opětovně. Těžce lze přehlédnout také autorovo nápadně časté chybné frázování, ještě nápadnější ne úplně ideální práci s rytmem a – naštěstí jen občasnou – nedokonalou výslovnost, čímž nemyslím jen striktně foneticky vyslovovaný výraz „transgender“. To, že autor-interpret občas mírně drmolí, s tím se možná příliš dělat nedalo, ale je škoda, že alespoň chyby, jež mohly být poměrně snadno napraveny, zůstaly.
Ne každý, kdo pracuje před mikrofonem, je ideálním audiálním interpretem a kniha A odkud bych asi tak byl? je bohužel dalším důkazem. Škoda je i občasných postprodukčních chyb, jako třeba příliš dlouhé ticho, které se někdy rozhostí uprostřed čtené pasáže, přičemž je slyšet, že chyba nastala nejspíš ve střižně. Zvuk šustění otáčených listů papíru je pak už chybkou zcela marginální.
Není to ovšem tak, že by Karas načtení knihy odflákl, to určitě ne. Snaha je slyšet a tu je třeba ocenit, k duhu mu můžeme přičíst i posluchačsky příjemný hlas a také to, že dobře pracuje s emocemi, které nepřehání, ale na správných místech je jen naznačuje. Tím mimo jiné dokládá, jak osobní pro něho text je, ale pro posluchače je nejzásadnější, že tak dodává nahrávce na autentičnosti, což je v autorské četbě nebeletristického textu plusem. Nahrávka rozhodně není suchopárná ani nudná, to je třeba vypíchnout. Zmíněné autenticitě pak pomáhají i zvolené předěly, které obstarává tradiční ruská hudba.
Existuje řada mnohem horších nahrávek a mnoho interpretů, kteří za mikrofon určitě nepatří, Miroslav Karas však není jedním z nich. Nelze se však ubránit dojmu, že kdyby produkce najala profesionálního herce – nebo alespoň poskytla autorovi-interpretovi dobré vedení – výsledek mohl být o mnoho zdařilejší. Otázka ovšem je, zda nahrávka vůbec nějakého režiséra měla. Na webu Albatros Media (kam Voxi spadá), ani v nahrávce samotné, žádné režisérské jméno uvedené není. A v tom je možná nakonec celý kámen úrazu.
