Od předchozích textů české rodačky se novinka liší dvěma podstatnými rysy. Zatím nejvíce se snaží být historiografickou prací, která mapuje politický vývoj 20. století a dneška. A svým vyzněním působí jako apel. Kniha tedy nechce pouze informovat, ale i postrčit čtenáře k jisté (re)akci. Bohužel právě tyto dvě odlišnosti od tvorby, v níž se Madeleine Albrightová vracela ke svým vlastním životním zkušenostem a zážitkům, spolutvoří nejvýznamnější slabinu knihy.
Předchozí text Madeleine Albrightové, Pražská zima, který se rovněž dočkal převedení do zvuku, kombinoval vhled do historických událostí, ale výsostně (přiznaným) prizmatem osobních prožitků a subjektivní perspektivy. Fašismus – Varování v úvodu sice pojmenovává autorčinu motivaci (vyprovokovalo ji především zvolení Donalda Trumpa za prezidenta USA), následně má však působit jako objektivizující, spíše odborný text, který odkrývá projevy fašismu a pády demokratických systémů ve světě od počátku minulého století až po současnost. Jenže snaha odkročit od osobních postřehů zde moc nefunguje.
Už zvláštní, jaksi rozmělněnou definicí samotného pojmu „fašismus“ Albrightová otevírá prostor ke kritice zvolené metodologie. Autorka se vzdává doposud zavedených definic a s postupujícím čtením se zdá, že fašistou je prakticky jakýkoliv státník, který se rozhodne ohnout demokratický systém. Jenže… jenže vlastně ne každý takový státník, protože jednotlivé kapitoly (a tedy jednotliví fašisté) odrážejí nejen onu samozřejmou skutečnost, kde o projevech fašismu není pochyb (tedy zejména první polovina minulého století), ale také politické preference Madeleine Albrightové. Marně bychom tak hledali v knize ty státníky, kteří zastupují autoritářský systém, ale kteří současně nějak jdou na ruku Spojeným státům americkým.
Zvolená strategie – co kapitola, to nějaký ten „fašista“ – má na svědomí i rozbití textu, kterým tak vlastně neprochází žádná jednotící sevřená koncepce. Srovnat to můžeme s jinou knihou-apelem – Tyranií: 20 lekcemi 20. století Timothy Snydera. Ten, motivován obdobně jako Albrightová, sice útlou knihu „rozparceloval“ na dvacet malých kousků, stále však zastřešených jednotnou myšlenkou. Mimochodem, při srovnání právě s touto knihou se dobře odkrývá, že Albrightová není historička, ale politička. Snyder byl sice hnán osobním zaujetím, přesto ale v textu pracuje s historickými fakty pečlivě (i při napojení na současné jevy), metodologicky, zatímco Albrightová jako by chtěla stvořit svou první historiografickou práci, ale stále je v ní cítit především diplomat a reprezentantka určité politické frakce USA.
V neposlední řadě nepomůže ani porovnání s jinou, v obdobný čas vydanou knihou autorů Stevena Levitského a Daniela Ziblatta. Jejich Jak umírá demokracie nemá od Albrightové a Snydera daleko co do znepokojení ze stavu dnešních demokratických systémů, ale je ještě o poznání akademičtější, tedy důsledná na sesbíraná fakta, na objektivitu práce s nimi. Pánové nejdou po emocích, přesto jich vyvolají dost možná víc.
A právě emocemi se můžeme konečně napojit na to, proč se tento článek nachází na audioknižním portálu. Fašismus – Varování nechalo nakladatelství Tympanum načíst Táňou Fischerovou, a to v nezkrácené podobě. Zatímco už zmíněná Jak umírá demokracie by mohla být pro poslech docela náročná, styl psaní ve Fašismus – Varování vykazuje o poznání „lehčí pero“. Albrightová nezatěžuje přemírou faktů, formuluje věty srozumitelně a bez tendence skládat je do dlouhých souvětí, nepotřebuje ani bohatý poznámkový aparát. Převedení její knihy do zvukové podoby tedy smysl má a přehlednost nepostrádá. Jestliže jsem ale tento odstavec otevřel můstkem „emocí“, tak z toho důvodu, že Táňa Fischerová je do svého přednesu náležitě vměstnala.
Je to jistě dáno i Fischerovou samotnou – stačí si pustit rozhovory s ní, abychom z hlasu vycítili její zaujetí pro věc. Její apelativnost se naštěstí více skrývá v zabarvení hlasu a jakési „tragické slze“, nikoliv v nadbytečně posílené rytmizaci, kadenci, či dokonce hlasitosti. Fischerová s textem pracuje citlivě, ale zkrátka emotivní je – podporuje to, co čte, což lze na jedné straně vnímat jako klad, na straně druhé to může posluchače ještě více postavit vůči textu samotnému. To proto, že i díky intepretaci se odkopává „pravá podstata“ knihy – není moc historiografická, zato osobně zaujatá.
Nabízí se Fischerovou porovnat s jen o dva roky starší Danou Syslovou. Její volba pro četbu Pražské zimy byla vhodnější, už proto že je věkem o něco blíže autorce, ale také dokázala náležitě pracovat s větším množstvím emocionálních poloh ukrytých v osobních zážitcích Albrightové, jakož i s odosobněním v popisu historických událostí. Zda by se lépe popasovala s Fašismem těžko soudit. U Fischerové o poznání lépe funguje artikulace a frázování, díky kterému je přeci jen tato více faktografická práce čitelnější a přehlednější.
Je dobře, že Tympanum pomůže šíření nové knihy Madeleine Albrightové. Na druhou stranu by samotnému textu posloužila širší debata, nebo přinejmenším alespoň dostatečně avizovaný autorčin postoj a autorský přístup. Protože právě ono autorčino selektivní vidění politického vývoje a současnosti text nejvíce oslabuje.