Ondrej Sokol ve své knížce barvitě popisuje roky, které strávil v okolí norského Stavangeru a jezdil pro místní autobusové společnosti. Kromě toho například popisuje, jak si vyzkoušel ježdění se zájezdovým autobusem plným indických turistů, nebo svou krátkou dovolenou na Špicberkách. Jako člověk původně znalý jen slovenských poměrů v této profesi, se Sokol potýkal s mnohými nezvyklými, příjemnými i nepříjemnými postupy ze stran svých zaměstnavatelů i kolegů. Jeho vtipné i méně vtipné příhody nabízejí neotřelý pohled na Norsko a jeho obyvatele.
Příznačný Sokolův styl, díky kterému si získal tolik fanoušků, se vyznačuje převážně dlouhými větami, vhodně dávkovanými vulgarismy a mnohými přirovnáními, z nichž valná většina nějak odkazuje na slovenskou politickou scénu. V audio podobě může být částečně náročné podchytit ducha a náladu jeho textů a nechat vyznít každý vtip tak, aby měl žádány efekt. Je pak na narátorovi, aby si s takovým problémem poradil.
Borek Kapitančik zcela suverénně pracuje s autorovými anekdotami a jazykovými obraty, podtrhuje atmosféru povídek a dokáže jim dodat potřebný sarkasmus, napětí i hloubku. Zdatně pracuje s celou paletou postav, které Ondrej Sokol ve své práci potkává. Díky jemným změnám hlasu a dikce dokáže stejně přesvědčivě vystihnout opilého cestujícího, školačky, svérázné povahy z řad řidičů i neurvalé norské babičky.
Vzhledem k tomu, že kniha Jak jsem vozil Nory je autobiografická a nachází se v ní jen málo dramatizace, trpí trochu přílišnou popisností. Ale i s tím si Borek Kapitančik vcelku poradí, do vyprávění vnáší svým projevem potřebnou expresivnost a často využívá citoslovce. Při popisech únavy hlavního hrdiny skutečně zívá, napodobuje také jeho radostný, vyděšený nebo rozčílený tón. Na začátku vět nebo při vyslovování komplikovanějších jmen se čas od času narátor slyšitelně zadrhne nebo zakoktá. Tyto občasné výpadky ale kazí celkový dojem z jeho interpretace jen minimálně.
Audiokniha ale trpí především absenci jakékoliv hudební stopy. Jedná se prakticky o jen předčítanou knihu bez další přidané hodnoty. Chybí zde hudební nebo zvukové předěly mezi kapitolami, které tak po sobě následují příliš rychle, bez potřebné pauzy. Hudba by také dokázala ještě výrazněji vykreslit prostředí a dodala by jinak výborně namluvenému dílu rozměr navíc.
Jak jsem vozil Nory je příjemná humoristická jednohubka, u které se posluchač zasměje a dokáže na chvíli vypnout. Díky výraznému a přesvědčivému projevu Borka Kapitančika dokáže zaujmout a udržet pozornost po celou dobu více než osmi hodin.
