V roce 1997 jí bylo šedesát let. Z emigrantky a také matky samoživitelky tří dětí se postupně vypracovala do vrcholové politiky. Madeleine Albrightovou si vybral americký prezident Bill Clinton a jmenoval ji ministryní zahraničí. Jen pár dní po příchodu do funkce si Albrightová přečetla ve Washington Post rozsáhlý text renomovaného reportéra Michaela Dobbse, v němž se dozvěděla, že její rodina má mnohem dramatičtější minulost, než tušila. Nic nevěděla o židovských kořenech a o tom, že značná část rodiny zahynula v Terezíně nebo v Osvětimi. Dobbs svůj článek podložil tolika zdroji, že nebylo možné jej zpochybnit nebo váhat. Nová ministryně stála před jasným rozhodnutím – dozvědět se ještě více a získat od své rodiny potvrzení této nové verze pravdy.
Madeleine Albrightová ve svých šedesáti letech tak nejen přehodnotila řadu momentů ze své minulosti, ale odkryla sklíčka, z nich bylo moné seskládat dramaticky působivou mozaiku. A právě tu "překlopila" do knižní podoby. Pražská zima proto významně doplňuje její autobiografii Madeleine (v ČR vydal Práh v roce 2003) – nezabývá se tím, co se dělo v USA po emigraci a de facto se ani tolik nezabývá sama sebou. Jde o příběh, v němž figurovala jen jako malé dítě, příběh, který zachycuje osudy rodinných příslušníků a známých, kteří se museli vypořádat s nastupujícím nacismem.
Albrightová (nebo její ghostwriter) umí velmi čtivě psát, dokonce při čtení vyvstane rouhačská poznámka, že někdy se krásou literatury nechává příliš zlákat – parafrázuje mnohá literární díla a výňatky, zkrášluje či ještě více dramatizuje popis událostí. Na stranu druhou se tato místy košatá mluva kompenzuje jasnými sděleními. Albrightová dokáže být věcná a – i když pochopitelně nemůže/nechce být historicky naprosto objektivní, důsledná (a tedy vědecká) – srozumitelně vtahuje čtenáře do dění v Československu v období 1937 – 1948. Příběh rodiny Madeleine Albrightové se táhne jako nit skrze dynamické roky, v nich se zrodila další světová válka. Přednost Pražské zimy spočívá ve schopnosti autorky jít do detailů, zvláště při vyjednávání o budoucnosti dohod mezi evropskými státy. Díky své mnohaleté zkušenosti z vrcholové diplomacie umí rozeznávat jemné nuance, které mohou rozhodovat o tom, zda stát půjde do boje či nikoliv.
Z výše uvedeného se odrazím k zhodnocení. Pražská zima nabízí čtivou (a místy strhující) exkurzi do válečných let Evropy, přičemž osud rodiny, z ní Albrightová pochází, je spíše jen průvodcem, nikoliv něčím, co by bylo natolik nosné, aby se mu mohla autorka věnovat na téměř pěti stech stranách. Nechci nijak srážet tragédii, kterou si rodina prošla, ale z knihy není tolik patrné, že by šlo o osudy, o nich by si měl svět číst. Působivost knihy však roste tím, jak autorka doplňuje rodinné události zlomovými událostmi z historie naší země.
Nepřísluší mi hodnotit, do jaké míry je autorka historicky přesná, lze ale například vycítit nekritický pohled na Jana Masaryka, například v porovnání s plastickým hodnocením osobnosti Edvarda Beneše. Navíc vycházím zejména ze své zkušenosti se zvukovým zpracováním knihy. To prošlo zkrácením do celkem deseti kapitol, které se – přeci jen – více soustředí na historii státu, ne historii rodiny Madeleine Albrightové. A některé momenty vypouští. Je to ale ku prospěchu. Dost možná by byla dvojnásobně dlouhá audiokniha příliš náročná. Funguje i sama o sobě, mě samotného ale "postrčila" k tomu, abych si knihu přečetl poté i v její úplnosti.
Dodatek: Po čtyřech hodinách přednesu Dany Syslové následuje necelá hodina záznamu z loňské návštěvy paní Albrightové v Praze. Diskuze doplňuje zkrácenou zvukovou knihu zejména o osobní aspekty celého rodinného příběhu.
