V době, kdy četba klasických děl upadá, jde po Bílé nemoci a Válce s mloky o další záslužný fonografický počin.
Děj Věci Makropulos je jednak notoricky známý a druhak jej na internetu během pár vteřin vyhledá kdejaké školáče, takže jen stručně: Hlavní myšlenkou hořké komedie je otázka věčného života, či lépe řečeno dlouhověkosti a jejích možných následků a důsledků. Děj hry nás zavádí na divadelní prkna, kde exceluje mnohými tajemstvími opředená operní děva Emília Marty, s darem každého uchvátit, ať už v tom pozitivním či negativním slova smyslu. Současně se ocitáme i v pracovně advokáta Kolenatého, který se za přítomnosti svého mandanta pomalu, ale jistě loučí po bezmála sto letech s kauzou Gregor, ve které jde o veliké dědictví. Náhle se na scéně objevuje Emílie Marty, silně se zajímající o detaily kauzy a přinášející ve svých tvrzení různé důkazy ve prospěch mandanta, toho času posledního dědice nevídaného jmění. Nikdo krom mandanta zpěvačce nevěří, avšak zmíněný dědic přiměje advokáta, aby vyřčená svědectví ověřil. Když se tato ukážou jako pravá, rozjíždí se kolotoč nečekaných a mnohdy těžko uvěřitelných událostí.
Čapek ve své hře nastoluje řadu filosofických otázek, které jsou aktuální dodnes. Stálo by za to žít 300 let či snad věčně? Vedl by tak dlouhý život k myšlenkovému a duševnímu rozvoji jednotlivce a celé společnosti? Docílil by tak člověk něčeho? Vymýtily by se všechny smrtelné nemoci? Znamenal by dlouhověký život konec válek a všeobecný mír? Tyto v pravdě základní a dosud neobjasněné otázky lidského bytí rezonují i v současnosti, proto můžeme s klidem prohlásit Věc Makropulos za dílo nadčasové a přínosné modernímu člověku.
I Čapkův brilantní jazyk po tolika letech nijak nezestárl. Dokladem budiž zájem současných divadelníků, kteří se skoro až předhánějí v inscenování Věci Makropulos. Možná to mnohé překvapí, ale ani 37 let stará rozhlasová nahrávka nepozbyla aktuálnosti a vší živoucnosti. Naopak, léta ji prověřila a myslím, že díky hbitým Horčičkovým střihům a hereckému obsazení přežije dalších padesát let, to minimálně.
Horčička měl samozřejmě talent a uměl inscenaci vystavit nejenom zvukově, ale i herecky. Můžeme si o hlavní představitelce Emílie Marty, Jiřině Švorcové myslet cokoli, ale byla to opravdu šťastná volba. Emílii pojala zcela živočišně, s esencemi zla, vtíravého tajemna, spalujících vášní, odpuzující až smutné odevzdanosti a prázdnoty. Jiří Klem jako vášněmi planoucí Gregor a Viktor Preiss jako vystrašený Janek se svých rolí zhostili natolik uvěřitelně a opravdově, že jejich role nezkušených mládenců působí vedle energické Emílie naivně až tragikomicky. Setkáme se i s oblíbenými hlasy Martina Růžka, v roli kapku potrhlého solicitátora Vítka a Karlem Högerem v roli nadutého a vážného barona Pruse. Nutno dodat, že angažmá Karla Högera je o to cennější, neb rozhlas byl prakticky jediné médium, které na herce v normalizací zmítaných 70. letech myslelo. Vzácnou památkou je tu i hlas Miloše Nedbala v roli technokratického advokáta Kolenatého a hlavně pak Eduarda Kohouta v epizodní roli staříka Hauk-Šendorfa, jemuž v době natáčení bylo již 86 let a zbýval mu pouhý rok života. Navíc, dle dostupných pramenů by se mělo jednat o jeho poslední rozhlasový výstup vůbec. I Gabriela Vránová umožnila svým naivně bezelstným přednesem vyniknout postavě čisté Kristýnky, což v přítomnosti tolika pokřivených charakterů působí kontrastně.
Zásluhou schopnosti Karla Čapka předložit mnohoznačné charaktery postav, díky preciznímu přístupu režiséra Jiřího Horčičky, ale i všech herců, vznikla velmi kvalitní inscenace, o které lze mluvit jako o koncertu slov a herectví. Proto vřele doporučuji Vaší pozornosti a neméně pak vašim uším.
