Jde o novelu, popisující život v hutích kladenské Poldovky v neutěšených letech padesátých. Zde se potkávali dělníci a dělnice z povolání, vězni, dělníci nasazení z politických důvodů atd. Na pozadí syrového popisu sledujeme takřka lyrický příběh „nelyričky“ – svačinářky Jarmilky, kterou přivedl do jiného stavu dělník z vedlejší vesnice, příběh křehké dívky, kterou však prostředí továren zdrsnělo, dívky, která volá a touží po důstojných právech, tak jako všichni ve společnosti. Je to příběh o hledání vnitřní svobody v totální nesvobodě.
Hrabal ve vyprávění jistě zúročil své zážitky z povolání dělníka (1950-1954). Jak se dočteme v bookletu, novelu Jarmilka napsal roku 1952, avšak během 50. let rozhodně vyjít nemohla, následně v letech 60. vyšla v silně zcenzurované verzi, ke čtenářům se v původní znění dostává až roku 1992 a k posluchačům roku 2013.
Na první poslech je jasné, proč novela nemohla vyjít tak, jak ji autor napsal. Hemží se množstvím vulgarismů (dodejme, že u Hrabala jsou vždy na pravém místě) a jen dokládají odposlechnuté hovory dělníků. Najdeme tu však plno přímých narážek proti tehdejší moci. Jistě by se ve své době neslušelo, aby žena používala sprostých slov v takové míře, v jaké autor postavu v původní verzi novely obdařil.
Člověk si při poslechu, ale i četbě Hrabala uvědomí podobnost s kolegou a předchůdcem Jaroslavem Haškem. Ovšem tam, kde Haškův humor spěje v tragikomičnost, tam u Hrabala začíná humor černý, hraničící s hrubostí a naprostou syrovostí a surovostí. Příkladem buďtež historky dělníka Rögnera z doby nacismu. S touto dobou se ostatně Hrabal vypořádává s krutostí a posměchem sobě vlastní.
Prožitek jisté vykořeněnosti, ale zároveň i jisté lidovosti vedoucí k uvědomění, že nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, umocňuje i přednes Oldřicha Kaisera. Režisér Aleš Vrzák doposud pracoval při studování Hrabalových textů s neméně skvělým Igorem Barešem, ale zrovna u Jarmilky byla volba Kaisera více než skvělá. Kaiser svou lidovostí a určitou živočišností v přednesu nachází s Hrabalem naprostou souhru. Poslech rozhodně není nudný, naopak, Kaiserův um měnit hlasy dodává četbě jistou dramatičnost, ale i komičnost, která u Hrabala přes všechnu deziluzi přetrvává.
