Manželský pár Anna a Jiří Kouřilovi ve své vydané prvotině Jošt: Stíny Brünburgu z roku 2025 vybudovali komplexní magický svět, který má své zákonitosti a pravidla. Navíc ho obdařili (velice zjednodušeně) pohnutou historií ve formě války mezi obdarovanými (mágy) a neobdarovanými (lidmi). Připomíná vám to něco? Autoři už od vydání narážejí na srovnání s Harrym Potterem. To je z hlediska příběhu pravda (škola pro mágy, tři kamarádi, válka, boj o přijetí, zlý černokněžník, černá magie apod.), nicméně na druhou stranu je třeba ocenit mnohem hlubší propracovanost magického světa, jež s naším světem nemá vůbec nic společného. Mnohem více společných motivů má tak kniha například se sérií o jednorožčím jezdci Skandarovi britské autorky A. F. Steadmanové. Literární analýza ale není předmětem této recenze, a tak se raději blíže podívejme na audioknižní zpracování, které vydala Audioteka ve spolupráci s knižním vydavatelstvím Mystery Press.
V prvé řadě je třeba pochválit režiséra Ondřeje Černého za výběr narátora. Tím se stal člen brněnského Divadla Husa na provázku Jan Kolařík, jehož melodický témbr a práce s hlasem dokážou vždy strhnout. Herec si navíc umí dávat pozor na skryté významy a hledá za textem víc než pouhá písmena. To se potvrdilo i v tomto případě. Kolařík byl opravdu skvělou volbou, i když na první dobrou možná nečekanou.
Pozitivní je také oddělení citátů uvozujících každou knižní kapitolu odlišnou intonací, echem a hudbou. Posluchači jsou díky tomu více vtaženi do děje a naladí se na další poslech. Poněkud překvapivé však je použití echa i v závěru každé knižní kapitoly. To často zanechává v recipientech pocit, že jeho použitím chtěli tvůrci na něco důležitého upozornit, přestože se o nic podstatného nejedná. Pozorným posluchačům pak patrně neunikne rozdílnost ve čtení jména titulního hrdiny (jednou Jošt, jindy Još). Nejde ale o nepozornost, jak byste se ze začátku mohli domnívat. Tato skutečnost však vychází ze samotné knihy a je v obou případech vysvětlena.
O co lepší je audiokniha díky výkonu Jana Kolaříka, o to je to s ní horší po technické stránce. Tituly vedené Ondřejem Černým se obvykle vyznačují skvělou akustikou a bezchybným střihem, to ale u Jošta a Stínů Brünburgu bohužel neplatí. Často jsou v pozadí slyšet pohyby herce nebo šustění papíru. Občas také zazní zvláštní ruchy, které by se daly identifikovat jako průslechy z režie nebo zvenku. Opravované pasáže jsou poměrně snadno identifikovatelné změnou akustického prostředí. Ponechána zůstala také občasná nečistá výslovnost.
Nedůsledná je také práce s hudebními předěly. Zpočátku se zdá, že mají uprostřed tracků oddělující funkci, nicméně později tato forma předělů zmizí, aby se posléze opět objevila. To by samo o sobě tolik pozornosti nepoutalo, kdyby se v 9. tracku předěly neobjevovaly nahodile pod slovem a nepřehlušovaly ho uprostřed věty, což působí dojmem, že je tam zvukař zapomněl při masteringu. Na vrub v anotaci neuvedeného zvukaře jdou také bezdůvodně příliš dlouhé pauzy, které mají například v 11. tracku i několik vteřin.
Je škoda, že si zvukař nedal na technické stránce více záležet. Celek totiž vyvolává dojem, že nahrávka neprošla závěrečným kontrolním poslechem. Zamrzí to o to víc, že příběh jako takový za poslech, respektive za přečtení, určitě stojí.
