Povídání s režisérkou
Původní verzi zvukového Povídání o pejskovi a kočce má na svědomí velký Karel Höger. Neobáváte se o úspěch vašeho pojetí?
Jitka Škápíková: Já to s Högerem vůbec nesrovnávám. Už jsem se několika aktualizací dopustila a myslím si, že tak, jak se vyvinuly dnešní děti, se vyvinul i způsob interpretace. Jsem ráda, když se jakýkoliv text dostane k posluchačům a ráda jim to usnadním. Myslím si, že při velikosti pana Högera, už je čas udělat Povídání o pejskovi a kočičce nově, moderně a svěže. Stejně tak, jak jsme dělali Bylo nás pět, přestože jsme věděli, že to pan Filipovský načetl výborně.
Proč jste se rozhodla pro formu vícehlasé četby?
Jitka Škápíková: Když jsem si k tomuto textu po letech poprvé znovu sedla, zvažovala jsem dvě varianty úpravy: buď to udělat jako dramatizaci, což by ale znamenalo velký zásah do textu a z Čapka by tam zbyla jen část. Nebo to vzít tak, jak to Čapek napsal a pokusit se to rozhodit mezi více herců. A tuto druhou variantu jsem nakonec zvolila. Z počátku jsem se trochu bála, jak budou fungovat části, kde s pejskem a kočičkou hovoří vypravěč, ale vzhledem k tomu, že spolu hovoří sehraní kolegové z Dejvického divadla a všichni velcí profesionálové, tak se moje obavy ukázaly jako liché.
Proč jste si vybrala právě tyto herce?
Jitka Škápíková: My jsme to celé vymysleli poté, co jsme na loňské Audioknize roku dostali dvě hlavní ceny za audioknihy pro děti (Bylo nás pět a Doktor Proktor a konec světa. Možná…). V té euforii jsme si řekli, že teď uděláme Pejska a kočičku, a já jsem vymýšlela nějakého barda, který to bude číst. A Martin Pilař (producent) řekl: „Nene, to musíme udělat nějak jinak. Co třeba Plesl s Kubařovou?“ Oba jsme je viděli v Interview v Dejvickém divadle a bylo znát, že na sebe slyší. Tak bylo rozhodnuto.
A ostatní z Dejvic?
Jitka Škápíková: Leta letoucí pasu po Ivanovi Trojanovi, kterého si moc vážím. Znám ho z dob, kdy byl v rozhlase už velká hvězda a velký profesionál, ale jinak ještě moc známý nebyl. A já jsem si vysnila, že s ním budu pracovat. No a když už jsem měla tyhle dva z Dejvic, tak jsme zkusili i Ivana jako vypravěče. Na Josefa Čapka jsme si pozvali Miroslava Krobota – z toho mám příjemnou trému, ale vzhledem k mé nedávné zkušenosti s ním vím, že to bude skvělá spolupráce. Je to velmi vtipný a laskavý člověk.
Jak herci své zvířecí postavy pojali?
Jitka Škápíková: Rozhodli jsme se, že to nebudeme příliš karikovat. Budeme mít suchého vypravěče, pudového pejska a kočičku chytrou jako rádio, ale nejsou to karikatury. Stále je to pravdivé, prosté, a je tam zachovaná ta čapkovská naivita.
Povídání s herci
Proč jste kývli na natáčení Povídání o pejskovi a kočičce?
Ivan Trojan: Myslel jsem, že je to jen pár vět, ale ve studiu jsem zjistil, že je toho víc. Ale je tu se mnou Jarda Plesl a Veronika a s nimi já dělám rád. Pokusíme se to udělat tak, aby to někoho bavilo a zajímalo.
Veronika Khek Kubařová: Mně to nabídla Jitka Škápíková, režisérka této audioknihy, když věděla, že by na pejska chtěla Jardu Plesla. Pak ještě přibyl Ivan a další kolegové, a to je prostě skvělá skvadra. Bavila mě ta představa, že budeme dělat Pejska a kočičku v tomto složení a nedomýšlela jsem, co to znamená dál.
Jaroslav Plesl: Hlavní tahák pro mě bylo to, že se tady potkám se svými nejbližšími, s lidmi, které mám nejradši. Ale je to samozřejmě i ta knížka a všechno co s ní mám spojené z dětství. Těším se z toho, že si tu můžeme s textem hrát a pracovat s ním bez nějakého zbytečného respektu, který by to třeba v někom mohlo vyvolávat. A rád dělám s Jitkou Škápíkovou – je to už několikáté čtení, které tady vzniká, takže vlastně jsem neváhal.
Každý máte na svém kontě již několik audioknih. Na kterou nejraději vzpomínáte a proč?
Jaroslav Plesl: Pro mě byl zatím nejtěžší audioknihou Waltariho Pád Cařihradu, který režíroval Michal Bureš. Kniha se mi velmi líbila jak příběhem, tak způsobem vyprávění, ale jazyk byl dost těžký. A za mikrofonem jsem u Cařihradu zažil opravdu silné emoce, stávalo se mi dokonce, že mi tekly slzy. A taky to byla dost náročná práce pro ten rozsah – strávil jsem ve studiu téměř padesát hodin. Ještě bych rád připomněl knížku Sběratel, což byla velmi podrobná a přitom krásně napsaná studie psychopata.
Veronika Khek Kubařová: Pro mě to byla asi ta první, kterou jsem dělala sama, což byla Poslední Aristokratka od Evžena Bočka. Má tři díly, takže jsem na ní vyrostla a naučila se spoustu věcí. Líbilo se mi, že tyto knihy patří, jako jedny z mála, mezi českou humoristickou literaturu. A také to, že je to sranda a všichni jsme se při natáčení dobře bavili.
Ivan Trojan: Já jsem žádnou audioknihu jako samotný interpret vlastně nenačetl. Dělal jsem poměrně hodně rozhlasové četby, což je dost těžká disciplína a já k ní mám respekt. Pokud bych měl být poctivý a přečíst knížku, která má třeba 600 stran, tak nad tím strávím třeba čtrnáct dní příprav, a ty jsem v poslední letech nenašel. Proto se audioknihám zatím vyhýbám.
Dokázali byste jmenovat nějakou knihu, která vás zaujala a řekli jste si, že by bylo fajn z ní udělat audioknihu?
Jaroslav Plesl: Já bych rád načetl Noční můry s čápem marabu od Irvina Welshe. Je v ní několik rovin, které se zvláštně proplétají a nakonec vytvoří takový silný proud a jeden příběh. Jeden čas pro mě byla tato knížka zásadní.
Veronika Khek Kubařová: Mě napadla moje nejoblíbenější knížka, ale bojím se, že by jí interpretace dala jiný tvar než ten, který mám v hlavě, takže ji nechci ani jmenovat. Jedině, že bych ji načetla sama. Všeobecně mě ale moc baví jakékoliv pohádky pro děti, protože skýtají velký prostor pro herecký projev – bezhraniční, s velkou fantazií.
Ivan Trojan: Já jsem teď přečetl knížku od Erika Taberyho Opuštěná společnost a shodou okolností ji chce jeho bratr Jakub Tabery se mnou a Jirkou Dvořákem udělat jako audioknihu. Myslím, že je to v současné době důležitá kniha, která dává poměrně srozumitelný výklad našich moderních politických dějin. Měli by si ji přečíst všichni profesoři na gymplech, kterým se nechce do výkladu současných dějin.
